Když nám v pět hodin zazvonil budík, rychle jsme omrkli počasí na internetu. Vyrážíme na Pico del Teide! Permit jsme měli zajištěný měsíc a půl dopředu. A do konce roku už nebyl jediný volný

Když nám v pět hodin zazvonil budík, rychle jsme omrkli počasí na internetu. Vyrážíme na Pico del Teide! Permit jsme měli zajištěný měsíc a půl dopředu. A do konce roku už nebyl jediný volný
První noc v autě není nikdy komfortní. Tělo se musí přeorientovat na spací polohu ve tvaru „V“. Člověk je navíc trochu nervózní z policie, opuštěných míst (kvůli zlodějům) i frekventovaných lokalit (kvůli práskačům).
Ráno jsme si přivstali a vyrazili vzhůru už před osmou hodinou, abychom se vyhnuli případným bouřkám na Monte Alcudina (2134 m.n.m.). Pěšina byla dost zarostlá a vedla mezi balvany a trnitými keři. Asi po hodině jsme se dostali k ostré hraně s výhledy široko daleko.
Snídáme prokřehlí po mrazivé noci a opět se předháníme, kdo zahlédne víc hub v okolí stanu. Pro vášnivé houbaře jako jsme my dva je doslova utrpení se na hřiby jen dívat a nesbírat! Úzká stezka pokračuje po úbočí hory a plynule stoupá v serpentinách až k rozeklanému skalnatému vrcholu Monte Furmicula.
Ráno se na nás usmívá slunce skrz hustý porost. Nikdo nás v noci neobjevil, kromě chrochtajících prasat, kterých je zde opravdu hodně, neboť je v okolí vše rozryté. Pokračujeme po lesní pěšince, až dojdeme ke strmé louce, na které jsou pohozené křivolaké balvany.
Hned po ránu se nám brodit řeku nechce, tak vymýšlíme, jak ji přeskákat. Kamča je hned na druhé straně, ale já po dvou skocích zavrávorám, roztřepou se mi kolena a zůstanu uprostřed, tak mi pak složitě pomáhá.
Ráno jsme si pospali do 8 h, ať se pořádně prohřejeme. Byla opravdu chuťovka navlékat si mokré ponožky a boty. Chodníček nás ještě chvíli vedl příjemnou pěšinkou lesem a pak začal stoupat do sedla Bocca San Petru (1452 m.n.m.), kde stála malá kaplička.
Podle předpovědi dnes bude pršet. Různí se to, ale srážky nemají překročit 2 – 5 mm. Můžou být i bouřky, ale ty nebývají ráno. Vstáváme až v 7 h, protože jsme dobře ukrytí v lese. Zatím neprší. Užíváme si východ slunce v mracích.
Vstáváme v 6.30, když už je alespoň trochu světlo. Vypadá to na pěkný den. V noci nás už déšť nebudil. Máme tu božský klid. Trekové hole prvních akčních francouzů byly slyšet opět okolo páté. V průvodci se píše, že někteří na GR20 vstávají už ve tři!
DENNÍ VZDÁLENOST - 16 km STOUPÁNÍ - 600 m KLESÁNÍ - 400 m KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST - 206 km Vstáváme brzo, Luce je zvyklý vycházet před 8 h, tak máme osobní rekord. Kamča to večer podcenil a na palandu si nedal karimatku, tak přes noc pěkně vymrznul....
Po ránu bylo čerstvo, tak jsme vše naryhlo sbalili a přesunuli se od potoka na louku na sluníčko. Místní už svižně vybíhali vzhůru. My ještě v 8 h oči zalepené.
Noc na kapli Idoia byla chladnější, studená fronta přichází. A to dnes máme vstoupit do prvního vysokohorského údolí! Moc dobře jsme se nevyspali, kolem stanu pořád něco běhalo, pískalo a šramotilo – určitě nějací hlodavci.
Ráno to vypadalo na zataženo, vršky byly opět v mlze. Hned na startu nás přivítal krpál přes louky do Hirriberi, malé vesničky ve stylu hamlet, jako Orbara. Konečně jsou louky květnaté – ubývá dobytka.
Ráno jsme vstali a venku naprosto stejné počasí jako včera – mlha a mrholí. Tak skládáme mokrý stan a svižně odcházíme. Všude bahno… Už včera nám dalo zabrat. Kloužeme a boříme se. A pak Kamčova teorie vyšla!
Ráno se probouzíme do mléčně zbarvené krajiny, směrem k horám jen bílo, směrem k městu obrysy kopců a domů. Jen 4 km a bude žranice :-)! Každý den snídáme kupné snídaňové cereálie.
Začínám mít pocit, že 8 dní navíc nám nebude ke zdolání GR 11 stačit. Jednak mám v plánu dva nějaké vrcholy (pokud nám tedy vyjde počasí) a jednak sotva jdeme, a to jsme ušli jednodenní etapu za dva dny. Kde je nějaký odpočinek, koupání, válení se.
Vstáváme před 7h, čeká nás přece dlouhý den. Vypadá to, že teplý. Shodujeme se, že nejvíce nás bolí ramena. Po kilometru přicházíme do sedla, kde je podél cesty řada piknikových stolů a rozlehlé louky.
Přijeli jsme z Barcelony do Irúnu nočním autobusem okolo šesté hodiny ranní. Já z cesty vím jen „dobrou“ a „dobré ráno“, Kamča moc nespal. V noci totiž přišly bouřky, tak byl mírně nervózní z představy, že je to možná poslední noc v suchu.