Loni jsme s mou spřízněnou duší a báječnou parťačkou Jankou strávily 6 dní v Bílých Karpatech – jen my dvě, naše česká divočina, dlouhá povídání, stejně jako mlčení, tajuplné mlhy, louky plné květů, no prostě pohádka a tak se nám to líbilo, že jsme si letos prodloužily společné toulky přírodou na dva týdny. Napadlo nás, že bychom mohly obejít naši republiku po hranici a zavést to jako novou tradici – každý rok kousek. Obě jsme se shodly, ať to hlavně není přes letní prázdniny. Okolnosti rozhodly za nás a termín padl až na druhou polovinu září.

Někdy v létě se mě Janka zeptala, kolik by asi vyšlo jet autobusem do Itálie k moři, že by si v něm po letech zase ráda zaplavala. Tím začalo klíčit semínko v mé hlavě a po několika dnech jsem navrhla, že bychom do Itálie mohly vyrazit spolu, že jsme kdysi přece o návštěvě turismem nepolíbených Apenin snily, a že to můžeme zkombinovat i s nějakou tou koupačkou. Dlouho jsme váhaly a definitivně to rozsekly až týden před odjezdem, kdy noční teploty v naší domovině směřovaly v horských oblastech k nule.

Protože jsme se dočetly, že v Apeninách žijí medvědi, vlci a jiná divoká zvířata, jeli jsme nakonec tři – i s Kamčou, ten totiž funguje jako Jančina psychická medvědí ochrana. Kamil byl šťastný jako blecha, že nejedeme na dámskou jízdu, ale když se dozvěděl důvod své přítomnosti, byl zaskočen. Medvědů se bojí možná ještě víc než Janka, ale to ona neví. Tak pššššt!

Apeniny jsou ohromně dlouhé a tvoří pomyslnou páteř Itálie v délce 1200 km, s nejvyšší horou Corno Grande (2912 m.n.m.). Janka není horská koza jako já, proto bylo jasné, že centrální skalnatou část vynecháme. Auto nemáme v takové kondici, aby do Itálie bezpečně dojelo a letenky na poslední chvíli levné nebyly. Volba dopravy byla jasná – autobus to jistí. Nejlevněji vycházel RegioJet, s cenou od 950,- v jednom směru, kdy paradoxně nezáleželo, zda člověk jede do Benátek nebo do Říma, přestože jsou tyto destinace od sebe vzdálené 500 km. Než jsme se rozhoupali, cena stoupla. Pro 3 nás nakonec zpáteční jízdenky vyšly na téměř 8000,-. Ale se zavazadly to není špatná cena.

4 dny před odjezdem si večer plánuju itinerář a najednou mi vyskočí v telefonu AKCE – Regiojet jízdenky za 499,- do celé řady evropských metropolí a věřte nevěřte i do Florencie, kde jsme mířili my. Neváhala jsem ani minutu a i přes vysoké storno poplatky jsme díky přerezervaci ušetřili 3500,-.

Jak už jsem naznačila, vybrali jsme nakonec severní část Apenin – vypadalo to na otevřenou travnatou hřebenovku, občas skalka. Objednali jsme průvodce v angličtině Trekking in the Apennines od nakladatelství Cicerone, který velmi ulehčil plánování, protože se týkal přesně našeho severu. Napříč celým pohořím vede dálková trasa GEA – Grande excursione Apenninica. Severní Apeniny se táhnou přes regiony Toskánsko, Emilia – Romagna a Ligurie a jejich nejvyšší horou je Monte Cimone (2165 m.n.m.), přes kterou GEA nevede. Na fotkách mě Cimone vůbec nezaujalo, protože bylo osázeno sjezdovkami a vysílači a v tomto ročním období působilo na webkameře jako poušť.

Těžko se hledaly informace o treku, vodě nebo zásobování a když už jsem něco našla, bylo to v italštině. Fotky na google člověka spíše odradí než nalákají. „Neturističnost“ těchto hor je opravdu znát a jsme za ní moc vděční. I když dle počtu lyžařských areálu je tomu v zimě jinak.

Pro Janku to byl první dálkový pochod a rovnou desetidenní, navíc jako praví trekaři si poneseme vlastní jídlo, proto jsme nepodcenili přípravy a všechno společně prodiskutovali a na „válečné“ poradě u ní doma vyřadili přebytečnou zátěž. Stanovili jsme si přesné váhy pro jednotlivé chody a dostali jsme se celkově na 5,5 kg na osobu. K tomu dvě láhve s vodou a máme hned 8,5 kg. Janka je celiak, proto pro nás byla nová výzva nabalit si sebou společné 100% bezlepkové jídlo a protože po cestě žádný supermarket nepotkáme, snažili jsme se, aby ona měla určitě vše potřebné a my to nějak pružně dořešíme, když budeme míjet civilizaci. Kamča má v tomto směru výhodu – sní cokoliv!

Když jsme se sešli na nádraží, byli jsme těžší o 15, 17 a 19 kg.