DENNÍ VZDÁLENOST – 17 km

STOUPÁNÍ – 300 m

KLESÁNÍ – 300 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 813 km



Noc na pláži zdaleka nebyla tak idylická, jak jsme doufali. Komáři nám dali pokoj asi od půlnoci do 3 hodin. Potom se zase v plné síle vrátili a my si opět museli hodit něco přes hlavu. „Zlatý stan“, říkáme si :-).

Vyrazíme brzy, než začnou proudit davy běžců. K výběžku s majákam to máme asi 10 minut cesty, mrzí nás ale, že jsme nestihli východ slunce. Tam posnídáme a můžeme konečně sundat dlouhé rukávy, kterými jsme se chránili před moskyty. Když se fotíme, zastaví se u nás jeden starší pán, kterému je dle našich batohů jasné, že jdeme dlouhou cestu. Sice neumí anglicky, ale i tak snadno pochopí, že jdeme od Atlantiku. Uznaně pokyvuje a udělá nám krásné fotky. 

Vyrazíme dál po promenádě. Ještě před El Port de la Selva projdeme kolem kempu hned u pláže. Tady už se zase připojí hlavní trasa GR 11. V prvním obchodě nakoupíme nějaké dobroty a jídlo do zítřejšího poledne. Na výběžku Cap de Creus už nic koupit nejde, je tam jen jedna restaurace a bar. Na městských plážích posnídáme a chvíli využíváme signálu a tím i možnosti internetu.

Samozřejmě se před cestou taky musíme vykoupat :-)! Naštěstí tady mají sprchy, takže nás nebude sůl celý den svědit. Vyrazíme ale nečekaně pozdě, opět jsme nechali slunce vyjít moc vysoko. A to nás dnes čeká odhadem 14 km. Cesta pokračuje kolem pobřeží, přes přístav do kopce nad město. Serpentinami vystoupáme docela vysoko a nabídne se krásný rozhled na celé město. Domy po chvíli končí a začne prašná cesta a vyprahlá krajina. Hned potřebujeme první pauzu. To tedy nejde moc dobře. Alespoň je odtud vidět pěkná utajená pláž Cala Tamariua.

Utřeme pot a jdeme. V podstatě tady nikdo nechodí, potkáme jen dva cyklisty. Krajina je na první pohled zarostlá, ale je to jen odolná zeleň plná ostnů a různé druhy křoví. Každopádně téměř každý kontakt s touto zelení zanechá šrámy na kůži. Při chůzi se ze země zvedá prach. 

Dorazíme k troskam kostela Sant Baldiri. Jedna jeho část je čerstvě opravená, ale do očí bijící nevkusnou světlou omítkou. Je opravdu dusno a oblečení už máme propocené.

Po chvíli potkáme u nějakých trosek domů skupinku 3 holek, které jsme ráno potkali u majáku. Takže zase tak pomalí nejsme! HURÁ :-)! Jsou tady prakticky jen roviny, převýšení je dost malé, nicméně pořád na přímém slunci. 

Všude jsou šipky na nějaké domy, kde se něco prodává nebo nabízí. Většinou sýry. Občas je vidět střecha, občas celý objekt. Cesty jsou všude sjízdné i pro auta a je vidět, že je někdo využívá. Moc ale nechápeme, kde ti lidé berou vodu. Všude bylo pro trekaře varování, že na Cap de Creus není možnost doplnit vodu jinak než v restauraci nebo baru, že tady žádné prameny nejsou.

Jedna cedule je trefně označena lebkou krávy s šipkami na Řím, Paříž, Santiago, nebo Aljašku. Konečně máme pocit, že se blížíme ke konci. Dle mapy jsme už hodně za půlkou. Každým krokem cítíme ubývající poslední metry z těch téměř 820km. Sice jsme čekali, že na konci trasy bude vedro, ale nést batoh v takovém prostředí, kde nikde není možnost si osvěžit krk nebo hlavu se prostě nedá.

Připadám si, že voda mi doslova vytéká skrz kůži. Naleju si ji do krku, ale okamžitě ji mám na tričku na zádech! 🙂 

A hele! Slyšíme auta! To je znamení toho, že jsme blízko silnice z nejbližší vesnice Cadaqués. Z malého kopečku poprvé spatříme maják na Cap de Creus. Srdce nám zaplesá radostí. 

Po chvíli dojdeme na asfalt, trasa se ho dotkne, ale snaží se mu vyhnout, takže zase hned odbočíme do křoví. A za chvíli zase. A z jednoduché cesty je najednou úzký chodníček plný skal a balvanů. Mrkneme se do mapy a ještě nás čekají další křížení. Maják máme celou dobu na dohled, tak jdeme k posledními křížení po silnici. Na hrdinství není čas :-)! Je tu pekelný provoz, ale těch pár stovek metrů asfaltu už nám vůbec nevadí. 

Čím blíže jsme majáku, tím je výběžek užší. Nalevo vidíme záliv plný lodí, napravo jednu ze dvou pláži, které tady jsou. Po pár dalších serpentinách, plných parkujících aut, dorazíme k majáku. Poslední kroky nás dělí od památníku stojícího přímo před majákem. Prodíráme se skrze turisty. Špinaví, ale zřejmě nejšťastnější ze všech okolo!

Ha! Tohle ale není oficiální konec! Hledáme… stále hledáme… no nic, nepřipravili jsme se :-). Mrkneme do průvodce, kde se píše, že oficiální cíl je úplně na konci výběžku. Nicméně není jasné, kudy se tam dostat. Hned před námi je na rovince postaveno několik mužíků. Na jednoho z nich nějaký dobrák použil kámen, kde byla nakreslená značka. Naše! Kde ten kámen asi byl? No nic, i tady se na značení úplně kašle! Člověka by malém přepadl smutek, že nejsou schopni postarat se ani o první a poslední metry trasy. Všude po skalách se potloukají lidé. Fotící, sedící nebo jen tak trajdající.

Jdeme tak nějak od oka, mrkneme do GPS a najdeme značku! Jen jednu… Z mapy pochopím, kde je ta správná poslední skála, ale dostat se tam není jednoduché. A hele, nahoře je najednou zase značka! Možná je to tady nějaký bobřík hledání značek! Vylezeme na římsu a před námi se zjeví konec. 

Je to asi 20 metrů vzdálená metr vysoká hromada kamení, v podstatě větší mužík. Uprostřed někdo nalil trochu betonu, takže je pevnější a jen tak se nerozpadne. Vedle toho všeho je namalované kolečko. Opatrně tam šlápneme, vejde se tam jen pár centimetrů bot :-). 

JSME OPRAVDU TADY!!! ZVLÁDLI JSME TO!

Užíváme si. Fotíme se. Natáčíme se. Kocháme se. Kolem nás se prohánějí čluny. Křičíme, ať uvolníme tu radost! Radost z toho, že už nebudeme muset chodit… že už nebudeme nosit batoh… že jsme si splnili sen… že jsme něco dokázali. Jak kdo chcete. Každopádně radost. A zároveň smutek, že už to dobrodružství, svoboda a nespoutanost končí…

Vrátíme se zpět k majáku, kde jsou turistické informace. Jdeme si pro diplom! Samozřejmě jen vtipkuji, žádný diplom nebude. Jdeme jen slušně poprosit, zda nemají turistické razítko. Mají! Takže si ho s radostí dáme do našeho průvodce, který nás na celé trase dobře provázel! Před informacemi narážíme na dvojici trekařů s velkými batohy, tak je hned oslovujeme, zda jdou GR! Chystají se na část až do Andory. Když ale slyší, že jsme právě dokončili trasu od Atlantiku, tak nám hnedka gratulují :-). Je paráda se s tím návalem emocí s někým podělit! Je čas na oslavný drink v baru! Vyrazíme těsně před setměním. Plánujeme dnes spát na jedné z místních pláži. Při odchodu se pokocháme západem slunce a na pláž dorazíme tak akorát než je tma jako v pytli. Nikdo tady není, místo je to krásné. Tentokrát ale stavíme vnitřní stan, protože další noc s moskyty nechceme! Okolo 11 hodin, za úplné tmy, nás překvapí příchod dvojice trekařů. Dlouho jen vysedávají u moře a ráno, když vstaneme, odcházejí.

Další den se musíme dostat do Barcelony, kde máme rezervované Airbnb ubytování. Ráno se jen pár metrů přesuneme na silnici a jdeme stopovat. Všichni jezdí na maják, z majáku zatím nikdo :-). Je to naše první stopování v zahraničí a navíc na takovou vzdálenost, tak snad to klapne a nezanechá negativní zkušenost! První auto, co jede tímto směrem, nám zastaví. Asi po 5 minutách. To celkem ujde ne? Mladý pár z Paříže nás hodí do Cadaqués. Tam najdeme obchod a potom honem na pláž! No co máme dělat když jsme se tady dostali tak rychle? 🙂

Okolo 12 vyrazíme opět stopovat, musíme se dostat alespoň do Figueres, odkud už jezdí vlaky nebo autobusy do Barcelony. Cadaqués je ale šíleně ucpané, kolona do města je něco přes kilometr. Když skončí kolona, začneme stopovat. Po 15 minutách zastaví pár mladých španělů. Jaké je naše překvapení, že jsou z Barcelony! Heuréka! Jedeme přímo! Jsou dokonce ze stejné čtvrti jako máme ubytování.

 

P.S.: Rádi bychom ještě napsali zamyšlení z celé trasy. Co nám dala a vzala. Ale v době psaní tohoto příspěvku jsme po cca dvoutýdenním odpočinku na Korsice a zítra, to je 12. 9.,  zahájíme GR 20 – jeden z dalších dlouhých evropských treků, dle některých ten nejkrásnější a zároveň nejtěžší. Tak snad máme z Pyrenejí natrénováno :-)!