Vyberte možnost Stránka

GR11 – 47. ETAPA (20. 8.) – Kapitán Beatriz

autor: | Srp 20, 2016 | GR11, Španělsko | 0 komentářů

DENNÍ VZDÁLENOST – 31 km

STOUPÁNÍ – 800 m

KLESÁNÍ – 1300 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 750 km


Vyrážíme brzy a po pár krocích narazíme na další polorozpadlou farmu. Těžko říct, jak dlouho je opuštěná, dveře vypadají zachovale, ale spát bychom tu teda nechtěli. Tato místa jsou jako z duchařských historek.

Po chvíli se dostaneme do labyrintu cest a pěšinek. Probíhá tu těžba dřeva, a to tak, že vykácí vždy novou stezku vedoucí do nikam. Ztrácíme značku a než se zorientujeme, Marki nachází na zemi látkový obal od brýlí. Něco v něm je, tak ho zvědavě prohlíží a nachází ruličku peněz a doklady. Patří nějaké paní Beatriz z Barcelony, která pracuje v armádě jako kapitán. Přemýšlíme, jak jí věci vrátit a jediná možnost je odnést je do nejbližší vesnice, kde alespoň budeme mít signál a zkusíme najít nějaký kontakt na internetu nebo najdeme policejní stanici. Bohužel adresu v dokladech nemá.

Prodíráme se zarostlýma pěšinama nahoru a dolů pořád dokola a opět ztrácíme značku. Po dlouhé době potkáváme potok. Připojujeme se na lesní cestu a zdravíme se s trekařkou. Jde rychle. Nemohla to být paní Beatriz co hledá doklady? Marki za ní běží, ale není to ona. Radí nám odevzdat věci v infocentru. Policii prý ve vesnici nenajdeme.

Cesta je lemována korkovými duby, na zemi se povaluje jejich kůra, napadená škůdci. Míjíme několik honosných vil a kostelík, který je jako většina kostelů v této oblasti nepřístupný, dokonce i oplocený. Připojujeme se na asfaltku. Opět si modifikujeme trasu a do vesnice Maçanet de Cabrenys pokračujeme po cestě. Procházíme kolem kempu a řeky, kde vyhlížíme koupání, ale řeka je stojatá a zelená. Ve vesnici nejdříve nakupujeme v perfektně zásobeném obchodě. Po dlouhé době je vše levné – známka blížícího se pobřeží. Na internetu o paní Beatriz nenacházíme ani slovo, facebook asi nemá.

V infocentru zastihneme starší paní, která neumí anglicky. Naštěstí za ní přichází na pokec kamarádka, která nám udělá překladatelku. Obě vypadají překvapeně a nadšeně. Paní Beatriz volala před 4 dny, že doklady ztratila a mají na ní číslo, které nám ukazují i s jejím jménem. Tak jim tam vše necháme a jdeme. Je to divný pocit neslyšet ani děkuji od majitelky, ale hlavně, že se k ní vše dostane!

Vesnička je historická, plná turistů, s otevřeným kostelem v centru. Rozhodujeme se opět pokračovat po asfaltu po staré variantě GR 11, kde vystoupáme 200 výškových metrů do „hamlet“ vesnice La Vajol. 

Odtud poprvé vidíme moře. Hned u cesty je parádní posezení s výhledem s vodním zdrojem. Ten pocit lze jen stěží slovy popsat. 

Krajina je plná korkových dubů a malých keříků, na oko zelená, ale půda je vyschlá na troud a trávu tady neznají. Z vesnice klesáme ještě 3 km po frekventované asfaltce a připojujeme se na prašnou cestu, která vede okolo několika domů. Jeden z nich má za plotem 5 bojových psů. Jde z nich strach. Tento způsob ochrany pozemku tu není výjimkou. Při cestě se doslova najíme ostružin, akorát jsou taky trochu vyschlé jako okolní krajina, tak razíme taktiku plných hrstí přímo do pusy a mezi těmi kyselými a suchými jsou i štavnaté a sladké :-).

Přicházíme ke klášteru Santa Eugènia, který má fungovat jako komunitní centrum, ale zeje prázdnotou. Tak si tu alespoň polenošíme a uděláme čokoládové fondue s broskvemi.

Vycházíme v 6 h a hledáme si místo na spaní. Krajině jsme přišli na chuť, místy působí skoro jako poušť, místy má charakter savany. Je vidět, že požáry jsou tu na denním pořádku, neboť jsou všechmy stromy ohořelé a míjíme i úplně vypálené úseky. Na polích jsou kontejnery na odloupnutou kůru korkových dubů. Za kostelem potkáváme příjemnou rovinku, ale zdá se nám to moc blízko, tak pokračujeme, což byla chyba. Lesy nám už další rovinu nenabídnou, na zemi je prach a popel s kamením. Snažíme se odbočit a najít pramen, na který nás navádí šipka, ale po 500 m se musíme vrátit. Stezka je zarostlá a ztrácí se, vše vypadá stejně, tak jsme rádi, že cesta zpátky je zřetelná. 

Blížíme se k městu La Jonquera. Slyšíme hluk z dálnice a vlaky. Cítíme výfukové plyny. Je to pro nás šok po takové dlouhé době. Rušivé vibrace jsou všude kolem nás. A stále není kde postavit stan. Ploty, zákazy vstupu, zahrady… Fouká a stmívá se. Jsme unavení a bereme vše. Noc strávíme kousek nad rodinným domkem s bazénem, vedle cesty, s výhledem na dálnici. Kolem nás je stavební suť. Ale my jsme rádi, že jsme něco našli.

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!