GR 11 –  7. ETAPA –  Nový kámoš

Datum: 11. 7. 2016

Ráno to vypadalo na zataženo, vršky byly opět v mlze. Hned na startu nás přivítal krpál přes louky do Hirriberi, malé vesničky ve stylu hamlet, jako Orbara. Konečně jsou louky květnaté – ubývá dobytka. 

Hirriberi nás uplně nadchlo, kamenné domy, milé zahrádky, vyzdobená okna a pouliční lucerny. Místní důchodci v letitém oblečení, někteří téměř v krojích – na zahrádkách působili jako naši trpaslíci :-). Zamířili jsme ke kostelu – naše klasika a než jsme vykonali vše potřebné, bylo fajn sledovat místní poklidný život.

Cesta nás vedla prudce nahoru. Nad vesnicí se tyčilo skalisko, působilo jako útes v moři – masiv Sierra de Abodi. Chodníčky opět zarostlé, trnité a bahnité. Stovky černých slimáků pod nohama, na stromech a v trávě! Jsme zase v mlze, která rychle plyne. Fouká, ale občas je vidět i do dáli, tak toho využíváme a obědváme.

Po chvíli stoupání na nás z mlhy vykoukne ostrá hrana, pokračujeme po hřebeni až vyjdeme na pastvinách, široko daleko jen tráva a krávy, občas jsou vidět hluboké jámy, na dně kamenité, vypadají jako krátery po sopce. A už zase ta mlha. 5 km jen silný vítr a bílo před očima, jako by člověk šel jen ze setrvačnosti. Jediným vyrušením nám jsou dva motorkáři. Tady si nikdo se zákazy hlavu neláme. Motorky, auta i čtyřkolky téměř kdekoliv na vrcholcích. Často nevidíme ani zákazové značky. 

Začíná být zima a hodně vlhko, mlha se na nás sráží. Jsme ve výšce 1400 m. Přecházíme asfaltku v sedle Paso de Tapla, blížíme se k Abodi Occidental Idorrokia – ploché hoře, pokryté kamennými deskami. Těšila jsem se na výhledy a netradiční krajinu, ale vidíme jen 5 m kolem sebe. Míjíme pasáčka ovcí, psa a spoustu ovcí. Značku se už ani nesnažíme hledat, je to marné, bez navigace bychom tu bloudili asi do zítra.

Blížíme se k rozcestí a u něj někdo stojí a mává. Poté, co zjistí, že mluvíme anglicky, vychrlí, že už tam stojí 2 hodiny a asi by tam stál ještě dlouho, kdybychom nepřišli. Neví kudy pokračovat a je promrzlý. Ptá se, jestli může s námi. Jasně, bude veselo, procvičíme angličtinu! No jde to, dře to. Ještě, že je sám výřečný. Je to typický anglický gentleman, jmenuje se Luce (opravdu nám dlouho trvalo, než jsme jeho jméno správně pochytili a přestali komolit) a GR 11 začal v Cabo Higuer ve stejný den jako my. Vypadá jako hodně snědý asiat, ale narodil se a celý život žije v Londýně. Stan stavěl jen 2x v životě a označuje se jako chlapec z města. Když to půjde, chce spát v hostelech nebo na chatách, stan má jen jako nouzovku (proto jsme se asi ještě nepotkali). Klesáme a vycházíme z mlhy. Konečně rozhledy! 

V dálce jsou vidět první vysoké skalnaté vrcholy. Já: „Jupíí, jupíí!“. Kamča: „Už? No to snad nee!“

Procházíme kolem farmy, kterou hlídá rozzuřená ovce, běhá za námi a bečí. Před námi je kopec Muskilda (1071 m), pod kterým je kaplička a piknikové stoly. Tady chceme strávit dnešní noc. Z kapličky se nakonec vyklube pěkný klášter i se záchody a zásuvkami! 

Tady se s novým kámošem loučíme – tak zase někdy! Jde spát do městečka Ochagavía půl hodiny pod námi. Mám tady i třešně. Vše tu má skluz asi měsíc oproti Česku. Lesní jahody teprve začínají. To nemluvím o tom, že tu mají dva druhy jahod. Jedny nahořklé, s divnou pachutí a trochu odlišnými listy a pak ty co máme my.

Tím, že tu spíme, porušujeme asi deset pravidel. Ono totiž jak jsem psala o kempovaní ve Španělsku, dost těžce se hledá místo 1 h od silnice. Navíc aby to nebyl soukromý pozemek, pastviny se zvířaty a jejich hromádkami na každém centimetru nebo přírodní park. 

Přírodní parky mají ve zvyku zřizovat kolem měst, podle mě aby tomuto divokému kempování nějak bránili a lidi chodili alespoň tam do kempů, hostelů a chat.