DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km

STOUPÁNÍ – 900 m

KLESÁNÍ – 200 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 306 km

Noc byla strašná. Spali jsme asi jen do 3. Ne, že by tak lilo, ale najednou nás vzbudilo bučení krav. Slyšeli jsme cinkání jejich zvonů, které se blížilo. Hodně nás to vyděsilo, jelikož jsme večer pořádně neviděli, co je okolo. Znělo to, jakoby se z cesty řitily desítky krav přímo na nás. Občas byl slyšet i pokřik honáků. Rychle jsem vylezl ze spacáku a vystrčil hlavu ze stanu, ať identifikuju směr přicházejícího stáda. Mezitím jsem v hlavě přemýšlel, jak rychle dokážeme vše chytit a utíkat pryč. Pocit, když pořádně nevíte kde jste a rychle se blíží bučící stádo krav byl opravdu nepříjemný. Doufal jsem, že ze dvou stran máme plot a tímpádem může stádo přijít jen ze stejného vstupu jako my večer a my stihneme utéct, než se rozptýlí. Nakonec se zvuky začnou zase vzdalovat. Fakt si oddechneme. Vyzujeme boty, které jsme ve stresu nasadili, ať můžeme reagovat a jdeme zase spát. Konstatoval jsem, že vzhledem k tomu, že musí stádo hnát po jedinné silnici, co tu mají, musí to dělat v noci. Jen co jsme usli, znovu slyšíme v dáli zvonky. Stádo se zase strašně rychle přibližovalo. Raději jsem zase vstal a vytáhl hlavu ze stanu, ale doufal, že to bude mít stejný průběh, jako před chvílí. Je to tak, zase je ženou po cestě nad námi. Zase zaleháme. Hodinu je klid, když opět přijde známý zvuk. Tentokrát úplně z jiného směru a mnohem silněji než předtím. Okamžitě zase lezu ze stanu a s hrůzou zjišťuji, že máme stan cca 1 m od nějakého řídkého křoví a polorozpadlého nízkého kamenného plotu. Krávy vidím procházet přímo za ním. Marki se bojí, že přehopsnou plůtek přímo na náš stan.  

Už toho máme plné zuby, za půl hodiny se to celé opakuje. To už je okolo 5 hodin ráno. Když zavřeme oči okamžitě nám v uších začnou zvonit zvonky. Když před 6 hodinou zase uslyším bučení, rezignovaně vyhlašuji vstávání a balení.

Neprší, ale ze stromů vydatně kape. Stan je mokrý jak zvenku, tak zevnitř. Žádné sušení se nekoná, vše co nejrychleji balíme. Jdeme si na blízké lavičky uvařit čaj a posnídat.

Poučení pro příště: nestavět stan na loukách hned vedle vesnic a silnic, stejně se to nesmí a to utrpení nestojí zato!

Nebe je polojasné. Naštěstí je docela teplo, ale hodně vlhko a trochu mlha, takže naše mokré věci neschnou. Rozhodujeme se pro cestu autobusem. Projdeme  vesnicí na sběrné parkoviště pro kaňon Ordesa. Včera jsme zjistili, že nahoru do kaňonu je vjezd pro auta již zakázán a je nutné využít autobusy. Jezdí od 8 hodin ráno co 15 minut a stojí 4,5 €. 

Cesta je rychlá a vyhlídková. Za 20 minut jsme na začátku kaňonu. Obrovské parkoviště je zarostlé a zeje prázdnotou. Autobus je asi místo výběru vstupného do parku. Pěšky by se sem lidé po značce dostali nejdříve za 2 hodiny. Dokonce jsme se dočetli, že kapacita kaňonu je cca 1500 lidí a po dosažení kapacity budou autobusy omezeny. 

Na chatu Refugio de Góriz (2160 m.n.m)  to je dle ukazatele 4,5 hod. Po cestě má být spousta vodopádů a vyhlídek. Díky ušetřenému času si je můžeme víc užít. Cesta je široká a začíná v lese. Je to hluboký kaňon, takže jsme pořád bez slunce. Začíná se stoupat. Na chatu je to skoro 1000 výškových metrů. Kolem nás se začínají zvedat stěny kaňonu. 

Když vyjdeme z lesa, jsme nadšení! Už chápeme, proč je to chlouba celých Pyrenejí. Působí to na nás jako kaňony typické pro americkou krajinu, nebáli bychom se přirovnání ke Grand Canyonu. Potkáváme četné vodopády, které tady vytváří řeka Rio Arazas. Jeden je mohutnější než druhý. Vysoký, úzký, široký i krátký. Nakonec nás na říčce čekají četné kaskády. 

Les se mění v louky a konečně přicházíme na slunce, takže si okamžitě dáváme pauzu a sušíme všechny věci, včetně stanu. Cesta se změní ze široké štěrkové na typickou úzkou horskou kamenitou pěšinku. Po 3 h se blížíme na konec kaňonu, kde řeka padá několik desítek metrů ze skály. Zde většina lidí končí a vrací se zpět na autobus. Je jich tu několik desítek, což se dá, očekávali jsme větší davy. 

Kaňon se ke konci rozevřel doširoka a hýří všemi barvami červené. Po skaĺch jsou ostře žluté kvetoucí keře. Dáváme si všude pauzy a kocháme se. Vše kvete. V autobuse jsme potkali skupinku starších Italů s průvodcem. Chlubili se, že polezou na Monte Perdido. V průběhu dne se s nimi několikrát potkáváme. 

Na konci kaňonu jsou dvě možnosti jak pokračovat ve výstupu. Snadnější a delší nebo zkratka pro dobrodruhy, která je prakticky kolmo ve skále s ocelovým lanem jako via ferrata, obtížnost B. Jsme překvapení, když se Italové vydávají právě touto cestou, někteří se i křižují. My vyrážíme snadnější variantou, máme těžké batohy díky jídlu, takže na řetězy se nám moc nechce. Správná volba, jelikož Italům to jde tak pomalu, že i když jsme vyšli dlouho po nich, jsme nahoře dříve.

Zbývá už jen přehoupnout se přes poslední dvě skalní hrany a jsme u chaty. Chvíli před chatou se nad nás dostanou černé mraky, ale nakonec jen straší. Počasí dnes vydrželo výborné. Prakticky není ani vítr. Když jsem byl v chatě registrovat náš stan (je to zdarma, jen formalita) slečna ukazovala satelitní snímky oblasti a noc bude asi divoká. Vypadalo to na silné bouřky.

Když si tak ležíme na louce před chatou, nevěřím svým očím – vidím přicházet Luce. Volám na něj, tak chvíli vypráví kde spal a jak se měl, ale vypadá úplně zničeně, takže se jde ubytovat do chaty.