DENNÍ VZDÁLENOST – 16 km

STOUPÁNÍ – 600 m

KLESÁNÍ – 400 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 206 km


Vstáváme brzo, Luce je zvyklý vycházet před 8 h, tak máme osobní rekord. Kamča to večer podcenil a na palandu si nedal karimatku, tak přes noc pěkně vymrznul. Rozdělává opět oheň a choulí se před krbem.

Čeká nás asi 6 km mírného stoupání po široké cestě pěkným údolím říčky Rio Aragón Subordán. Všude se pasou krávy. Místy je tráva úplně vyžraná a uválená. Na jednom takovém plácku si všimneme zdechliny, která leží přesně uprostřed. Už nás to ani nepřekvapí. Zřejmě ji tam posunul farmář jako potravu pro dravce. Kosti všeho druhu se povalují po okolí běžně.

Cesta se zůžuje a my jsme svědky vypouštění čerstvě narozených telátek s jejich mámami do přírody. Přivezl je tam farmář na vlečce, ale dál už neprojede. 

Stoupáme do sedla Achar d‘ Aguas Tuertas a těšíme se na nové údolí. Kamča má „den blbec“. Při průchodu ohradou zavadil o branku a poškrábal si svoje fotochromatické sluneční brýle. Uklidňuju ho, že je to na místě, kde už jeden škrábanec má. Hodí po mě jen vražedný pohled.

Jsme nahoře a před námi se rozprostře široké údolí Aguas Tuertas s říčkou kroutící se jako had. Všude jsou krávy a koně. Zdravíme se se Španělem, který spal v malé chatce opodál. Nemůžeme se na tu nádheru vynadívat. Krávy nám postávají na stezce, občas vyhlížejí docela zlověstně, tak je raději obloukem obcházíme. Kamča chce dokumentovat tu nádheru, ale foťák mu vyklouzne z ruky a na popruhu se zhoupne do skály. Naštěstí to přežil.

Brodíme říčku a začínáme stoupat. Čas na oběd je tu. Sedneme si u rozcestníku a zdravíme procházející francouzské turisty. Jsme těsně vedle hranice. Sušíme boty a užíváme si tepla. Ke Kamčovi se blíží kráva. Huš, huš! Ale ona stojí pár centimetrů od jeho bagety s tuňákem a nevypadá, že by chtěla odejít. Kamča se zvedá a zahání ji trekovými hůlkami. To už jsou u něj další dva býci. Jdou k němu zezadu a on je nevidí. Panikařím a varuju ho. Bereme do ruk to nejnutnější. Boty jen nazujeme a snažíme se o co nejrychlejší ústup. To už jsou krávy všude kolem, bučí a jedna z nich už žvýká plechovku tuňáka. Další jdou za námi. Chvíli je nemůžeme setřást, tak skoro běžíme. Na protějším kopci se obouváme a balíme batohy. Mrchy! Už jsou pryč, tak se vracím zpátky pro odpadky. 

Tuňák je rožvýkaný a zbytek jídla snědly. Nezůstala jediná slupka po česneku, že by je přilákala jeho vůně? No býložravým krávám snad nevoní tuňák!

Za sedlem nás čeká naše první jezero. Otepluje se, tak hned myslíme na koupání. Jsme zvědaví. Všude v okolí mají zase hory ten červený nádech amerických kaňonů. Jsou mezi nimi i klasickě šedé vrcholy. Výstup je pestrý na rostlinky všeho druhu, místy si připadám jako v barevné květinové zahradě. Všude jsou bylinky na čaj.

Jezero  Ibón d‘ Estanés (1787 m) nás uchvátilo. Jeho břehy jsou lemované červenou hlínou. Samotné jezero je tmavě modré. Dokonce se v něm i někdo koupe. Pláže jsou na druhé straně. To by ale nebyli španělští značkáři, aby nám průchod kolem jezera nějak neztížili. Stezka vede chvíli nahoru, chvíli dolů, chvíli se leze po kamenech a zabere nám skoro hodinu. 

Jezero je ale studené jako led, svlékáme se tedy jen do půl pasu a brodíme se červeným bahnem. Luce pokračuje dál, čeká nás totiž dle průvodce ještě nebezpečný přechod říčky Gave d‘ Aspe. 

Jdeme příjemnou pěšinkou po loukách, kolem nás se pasou koně. Jsme tu sami. Láká nás tu zůstat přes noc, ale s Lucem jsme domluveni, tak pokračujeme hustým lesem směrem k říčce. Když ji máme na dohled, omrkneme stav. Sníh žádný nevidíme a ve svahu jsou dvě pěšiny. Extrémně nebezpečná má být ta horní. Asi za špatného počasí. Svah je nestabilní a příkrý, kamínky se sypou a asi 100 m je opravdu nepříjemných.

Dopadla na nás únava. Nechce se nám dál a k nejbližší louce s vodou je to ještě asi hodinu. První rovinka je naše. Uleháme do trávy a vidíme, že u potoka je i Luce! Vypadá vyděšeně, prý si spletl stezku a šel tou nebezpečnou. Nebylo prý cesty zpět. Ale zvládl to! Stavíme stan a užíváme si pohody. Opodál je cedule přírodního parku – kemping povolen od 19h do 7 h. Liší se to místo od místa. Jediná jistota je od soumraku do úsvitu.

Slyšíme hlasy. Naše idylické klidné místo mizí a mění se ve skautský tábor. Přichází asi 50 mladistvých se svými vedoucími. Táboří s námi. Naštěstí ve 23 h mají noční klid.

Musím konstatovat, že s batohy jsme se oba pěkně zžili. Člověk je několikrát denně všemožně povolí a utáhne a jde se dobře. Důležité jsou pravidelné pauzy, ať záda nebolí. Časové odhady jednotlivých etap v knize máme ve skutečnosti jednou tak delší.