Vyberte možnost Stránka

GR 11 – 10. ETAPA – Noc v refugiu

autor: | Srp 12, 2016 | GR11, Španělsko | 0 komentářů

DENNÍ VZDÁLENOST STOUPÁNÍ KLESÁNÍ KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST
14 km800 m800 m190 km

Datum: 14. 7. 2016

Po ránu bylo čerstvo, tak jsme vše naryhlo sbalili a přesunuli se od potoka na louku na sluníčko. Místní už svižně vybíhali vzhůru. My ještě v 8 h oči zalepené.

Ukázalo se, že kosatce jsou v celém údolí. Jsou jich tisíce. Všechno kvete a je pestré, motýlci před námi poletují jeden za druhým. Je smutné, že už je v česku téměř vzácnost vidět kvetoucí louky plné motýlů.

Míjíme vyhořelou turistickou chatu a uvnitř je zraněná ovečka. Její stádo je slyšet zdaleka. Pár metrů před námi jde chlapík s obrovským batohem. Jde pomalu a ztuha. Máme za cíl, že ho doženeme a pokud to půjde, prohodíme pár slov. Stoupáme ale zprudka, tak se nám to podaří až za hodinu. Je to nizozemec a jeho batoh má úctyhodných 23 kg! Má tam třeba speciální vařič s ventilátorem, který funguje na dřevo, ale bohužel je hodně těžký, jinak by mě tahle myšlenka nadchla. Vykládá nám, jak snídá super energetickou tyčinku a pak 5 hodin nemá hlad. My ale už hlad máme po 3 hodinách, tak se loučíme a hledáme místo na oběd, kde nefouká. 

Takové místo bohužel není a my už jsme v sedle Cuello Petraficha (1964 m). Sedneme si mezi kameny trochu za roh a pevně držíme jídlo ať neuletí. Brrr! Když jsem se chtěla podívat do údolí na druhou stranu, málem mě to odfouklo. Před námi je vrchol Chipeta Alto (2189 m). Právě tam na něj vybíhá několik turistů v kraťasech. Lidem asi stačí vidět v předpovědi obrázek slunce = tílko a kraťasy (stupně neřeší). 

Hlína je místy rezavá až červená, tráva a barevné květinky v ní působí až kýčovitě. Navlékáme šusťáky proti dešti – snad zaberou i proti větru! 

Vyrážíme po vyšlapané pěšině, ale nikde žádná značka (vrcholy v Pyrenejích není zvykem značit – tzn. jdi, jak uznáš za vhodné). 

Pak se cestička ztrácí a my zůstáváme zaskočeni stát uprostřed šikmého svahu. No logicky, vrchol je nahoře, tak jdeme kolmo vzhůru po louce. Ale je nějak daleko! Míjíme pole plochých kamenů a svah se vyrovnává. Před námi je ostrá hrana. Jdeme až k nejvyššímu místu a sedáme k okraji. Dole je hluboký sráz s ostrými kameny, rozhledy jsou do všech směrů úchvatné a napravo od nás… vrchol. Špička jako hrom! Jsme na kopci kousek vedle.

Scházíme zase náhodně, jak to jde a je to mnohem rychlejší. Bez batohů se cítíme volní jako ptáci. Jsme zmrzlí, tak v sedle jen chňapneme batohy a frčíme dolů. Vítr se po chvíli uklidňuje a my vidíme před námi známou tvář s kloboukem. Luce nám mává a zvesela nás zdraví! Posvačíme, pokecáme a jdeme dál. Říká, ať na něj nečekáme, že jsme určitě rychlejší. Jdeme svižně, ale je těsně za námi. Sejdeme do údolí k místu La Mina (1230 m). Nizozemec zrovna nastupuje k někomu známému do auta a odjíždí bůhví kam. Luce už vyráží napřed. Domlouváme se, že ještě půjdeme tak hodinu údolím po rovince a utáboříme se. 

V posledních pár dnech zjišťujeme nový problém. S Kamčou jsme si koupili na cestu oba nové boty naší oblíbené značky Keen. Nosíme je rádi, protože jsou od novoty jako papuče a jsou to nejširší boty co znám. Ale nedošlo nám, že při váze o 15 kg větší se rozšlápnou rychleji a více, takže při sestupu z kopce máme oba pocit, že narážíme špičkou dopředu. Černé nehty nechceme! Tak uvidíme, co poví čas.

Hned co vyjdeme, ztratíme značku. Po chvilce hledaní se na ni zpět připojujeme a přecházíme řeku. Luce stojí u nějaké chaty. 

Je to chata patřící NIKOMU, neboli „unmanned refugio“. Někdo tyto objekty dobrovolně jakž takž udržuje, aby se v nich dalo přespat. 

Některé vypadají jako příbytky pro zvířata, na zemi hlína a výkaly. Některé mají na podlaze alespoň kameny nebo slámu a mají dveře, případně komín. V těch lepších jsou vícepatrove postele (až čtyřpatrové) s roštem, někdy také molitanové matrace a krb. Lidé v nich můžou nechat jídlo, které neunesou nebo nevyužijou, případně i jiné věci které se jim nehodí. 

Naše refugio – chata je fajn. Zůstáváme, neboť venku je zima, že by psa nevyhnal a nevíme jestli stan zvládne takový vítr. Luce sice namítá, že by měl ve stanu výrazně víc čisto, ale zůstává taky. Jsou tu dvě třípatrové postele, ale funkčňí se zdají být jen dvě lůžka. Obsazujeme je a na Luce zůstává stůl. V chatě je snaha o osvětlení a dřez s kohoutkem. Vše nefunkční a ve dřezu hromada myších bobků. V polici jsou dvě sklenice s rajským protlakem, 400 g strouhaného sýru a plechovka ananasu. Mňam. Ananas si dáme po večeři. Máme chuť i na sýr, ale jak poznat, odkdy tam už leží? Prosím Luce o uvaření vody a zamíchám do ní bramborovou kaši, k tomu tuňák a večeře je hotová. Zbytek našeho plynu nám zůstává na zítra. Luce je tak hodný, že nám uvaří ještě černý čaj s mlékem. V batohu má asi 500 g sušeného mléka. Prý se bez odpoledního čaje neobejde.

Kamča rozdělá oheň v krbu. Jdeme se aspoň trochu opláchnout do potoka. Filtrujeme vodu a Luce se přidává. Má taky filtr a neumí ho použít, tak ho to učím a ujištuju ho, že voda je určitě potom bezpečná. Nevěří mi a přihazuje dezinfekční tablety.

V chatě je ještě jedna místnost, která má ale poškozenou střechu a je plná bordelu. Máme teploučko, ale díky vichuře venku nám co chvíli vletí kouř zpátky do místnosti. Tak smrdíme a lehce se i dusíme. Luce už okolo 22 h. spí a zjevně ho rušíme, tak taky uleháme za zvuku meluzíny.

O AUTOROVI

Marki

Marki

Snažím se žít v souladu s heslem, že správně vidíme jen srdcem. Věřím, že každý sen je uskutečnitelný. Ráda přijímám výzvy a vytrvale se ženu za svým cílem, krůček po krůčku. Někdy jsem jako tvrdohlavý mezek, který se musí spálit, ale i tyto zkušenosti jsou potřeba, abych se z nich mohla poučit. Strach není můj nepřítel, ale učitel. Snažím se dělat, co mě těší, ve všech sférách svého života. Radost je můj poklad.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!