Vyberte možnost Stránka

GR20 – 2. ETAPA – Pochod nebo via ferrata?

autor: | Zář 14, 2016 | GR20, Korsika | 0 komentářů

DENNÍ VZDÁLENOST STOUPÁNÍ KLESÁNÍ KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST
7 km650 m1050 m20 km

Datum: 14. 9. 2016

Vstáváme v 6.30, když už je alespoň trochu světlo. Vypadá to na pěkný den. V noci nás už déšť nebudil. Máme tu božský klid. Trekové hole prvních akčních francouzů byly slyšet opět okolo páté. V průvodci se píše, že někteří na GR20 vstávají už ve tři!

Projdeme kolem pár balvanů a jsme zpátky na kamenité stezce. Kamča se hned ze startu napíchne o větev a naštěstí se trefí jen pod oko, ne do oka. Prudce klesáme směrem k bývalé farmě, kterým se tady říká „Bergerie“. Přímo před rozpadlými chatrčemi je rovný travnatý plácek. Mineme malinký potůček Ruisseau de la Mandriaccia, sotva, že teče mezi kameny. V okolí si lidi udělali záchod. Voda je až na další chatě, dle průvodce za 4,5 h cesty. Pomalejší trekaři na stezce stráví dvojnásobný čas. Nabírat vodu nad toaletními papíry byla opravdu chuťovka.

Procházíme přes ploché kamenné desky a balvany. Okolo nás se rozevřelo údolí plné špičatých vrcholků. Mají zvláštní červenou barvu, ve které kontrastují místní zelené trnité křáky souhrnně označované jako „mačia“. Údolí vůbec nevypadá přívětivě. Z obou stran je vidět prudký sráz zakončený žlebem, zarostlým stromy a keři. Po svazích se povalují balvany a o nějakých rovinkách si tady můžeme nechat jen zdát.

Míjíme batoh a opodál dědu, který si za šutrem 5 m od stezky odskočil na záchod. Tady lidi tyhle věci moc neřeší. Předbíhame dvě starší paní, jupí, nejsme dnes poslední :-). Jde se nám skvěle. Stoupáme do svahu plného balvanů, které působí zrádně. Tento terén je nám blízký, ale tady se i větší kameny viklají a stezka je místy absolutně neupravená, takže hopkáme po balvanech, mezi kterými jsou až metrové průrvy. Kdyby tam noha zapadla, je zlomená aspoň na dvakrát.

Značka místy vede úmyslně těžším terénem (téměř lezecky po skalisku) a lidé, ve snaze si trasu ulehčit, vyšlapávají nové stezky skrz křoví. Shodujeme se, že ve vlhku bychom tu jít nechtěli.

V sedle Bocca Piccaia (1950 m.n.m.) potkáváme opět skupinku staříků ze včera a zjišťujeme, že se jedná o zájezd. Posedává tu ještě několik dalších trekařů. Přijdeme k hraně a jsme uchváceni okolní krajinou. Před námi se rozprostře skalní město – nespočet rudých vrcholků a věží, kam až dohlédneme. Krajina působí místy až sopečným dojmem.

Stezka GR20 pokračuje po ostrém hřebeni stále lehce nahoru a dolů. Hůlky nám jsou často na obtíž, protože potřebujeme všechny čtyři končetiny k lezení. Schovat je ale nemůžeme, protože se bez nich s batohem nezvedneme na skalní schodky. Mám dost problém se vzepřít na rukách. Nečekali jsme až tak lezecký terén!

Máme pořád hlad. Snídáme před sedmou. Svačíme v devět. Obědváme ve dvanáct. A tak pokračujeme až do večera. Asi jsme se „rozežrali“ u moře a deficit z Pyrenejí ještě nedohnali. Kamča zhubnul 10 kg, já 2 kg. Já je mám dávno zpátky. No upřímně si myslím, že Kamča při našem roadtripu okolo Korsiky taky už pár kil nabral, neboť jsme si opravdu dopřávali!

Po dvou hodinách jsme my i naše kolena úplně vyčerpaní. V sedle Bocca d’Avartoli (1898 m.n.m.) si dáváme pauzu a nechápeme skupinku staříků, kteří jsou jen těsně za námi.

Drtivá většina trekařů jsou Francouzi. Pak jsou to Němci, Korsičané, Belgičané a dokonce Novozélanďané.

Sedlo Bocca Carozzu (1865 m.n.m.) se zdá nekonečně daleko. Přecházíme přes zubatý hřebínek a v jednom místě špatně odhadnu kámen a sklátím se do hromady ostrých šutrů, ve kterých zůstanu zaklíněná. Naštěstí mě částečně zachránila karimatka, co utlumila pád, ale bez Kamčovy pomoci se nedokážu zvednout. Ten stojí jako opařený a čeká, jestli žiju. Odnesla to jen naražená ruka, holeň a polovina zadku.

Těsně před sedlem vyzkoušíme ozvěnu a zahalekáme si. A už vidíme chatu Refuge de Carozzu, která má být 1,5 hodiny daleko. Sestupujeme prašnýma serpentinama se spoustou sesouvajících se kamínků, které jsou prolnuty dalšími lezeckými úseky. Už jsme fakt slabí a to je teprve 15 hod. Mraky se tentokrát přibližují pomalu. Žádné místo na spaní v dohledu, jen prudké svahy s borovicemi a keři a vyschlá koryta potoků. Zase padám, tentokrát mi to ujíždí na hlíně a rukou se nabodnu na nějakou trnitou potvoru.

Míjíme kamennou ohrádku, ve které se na nás smějou tři pěkné rovné plácky. Konečně! Vytáhneme karimatky, svlékneme se a opalovačka! To je pohoda! Svačíme a smějeme se. Mraky jsou zlověstné a přichází mlha, tak Kamča vymýšlí, co proti dešti, protože stan stavíme až po západu slunce.

Slyšíme psa. Běží a čmuchá! To bude kontrola. Stichneme a čekáme co bude.

Přiběhne pouliční směska spolu se starším chlapíkem, který nám francouzsky vysvětluje, že tady nemůžeme zůstat, že bivak je velký problém a že se platí vysoké pokuty. Pošle nás do kempu k chatě a pokračuje dál. Tak se teda sklesle balíme. Po chvíli se vrací a je potěšen, že vyrážíme. Zeptá se odkud jsme a tipuje Poláky.

Dolů to máme půl hodiny. Vleču se a vůbec se mi tam nechce. Přicházíme do plného kempu, kde je dost rušno. Úplně jsem odvykla na takovou změť cizích energií a hluk. Místa zbyla jen v lese, kde jsou cítit žumpy a nebo přímo před chatou poblíž popelnic. Volíme popelnice a velmi blízko nás stojí dalších 10 stanů. Padl na mě smutek a nic se mi nechce. Kamča jde zaplatit a vrací se překvapený. Řekli mu, že je to dobrý. Nechtějí zaplatit. Později si uvědomujeme, že pán nás chtěl varovat před kontrolami a upozornit na nelegálnost bivaku na Korsice a poté, co jsme dorazili do kempu, jakoby by byl rád, že jsme na něj dali a nechtěl ani zaplatit za místo.

O AUTOROVI

Marki

Marki

Snažím se žít v souladu s heslem, že správně vidíme jen srdcem. Věřím, že každý sen je uskutečnitelný. Ráda přijímám výzvy a vytrvale se ženu za svým cílem, krůček po krůčku. Někdy jsem jako tvrdohlavý mezek, který se musí spálit, ale i tyto zkušenosti jsou potřeba, abych se z nich mohla poučit. Strach není můj nepřítel, ale učitel. Snažím se dělat, co mě těší, ve všech sférách svého života. Radost je můj poklad.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!