DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km

STOUPÁNÍ – 1000 m

KLESÁNÍ – 1450 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 170 km


Ráno jsme si přivstali a vyrazili vzhůru už před osmou hodinou, abychom se vyhnuli případným bouřkám na Monte Alcudina (2134 m.n.m.). Pěšina byla dost zarostlá a vedla mezi balvany a trnitými keři. Asi po hodině jsme se dostali k ostré hraně s výhledy široko daleko. Včerejší a předvčerejší hřeben jsme měli jako na dlani a dnešní vrchol se zdál být na dosah. Výstup byl nečekaně snadný, dřevěného kříže na špici jsme dosáhli za necelé dvě hodiny od tábořiště.

Máme štěstí! Je téměř jasno, tak si dáváme dlouhou pauzu – fotíme a blbneme. Moře už nás obklopuje ze všech stran a představa odpočinku a plavání nás žene kupředu. Při sestupu nás doženou mračna a vrcholky skalních jehel Bavella mizí před očima. Po pár minutách přijdeme na rozcestí s hlavní trasou GR20 a pokračujeme směrem Refuge d‘ Asinau (1530 m.n.m.). Překvapuje nás, že to není chata v pravém slova smyslu. Jedná se o velký stan s polní kuchyní. Několik set metrů pod chatou je bergerie. Sestup je náročný a lezecký, kolena dostávají pořádně zabrat.

Cedule s počasím má svá nejlepší léta za sebou a očividně není používaná. Poobědváme u chaty a zdravíme se s procházejícími trekaři. Někteří už tady končí svou dnešní etapu. My ale chceme pokračovat až do vesnice Bavella, dle průvodce vzdálené 4,5 hodiny. Klesáme k řece, kterou po kamenech přehopkáme a po lesní pěšince traverzujeme svah několik metrů nad vodou. Naším směrem už jdeme zaručeně poslední. Na rozcestí se vydáme příkrými serpentinami nahoru po výškové variantě GR20. Opět se lesem ozývá chrochtání a funění prasátek. Míjíme parádní vyhlídku, odkud se můžeme pokochat širokým údolím, kterým dnes jdeme a také vrcholem Alcudiny. Po hodině a 250 výškových metrech se dostaneme na hřeben, kde nás už čeká jen panoramatická hřebenovka mezi věžemi masivu Bavella. Mraky už se odfoukly a slunce dělá skalní jehly ještě víc impozantní.

Oba se shodujeme, že je to nejzajímavější přírodní scenérie na celé Korsice. Takový malý div světa. Skaliska hýří barvami od šedé po červenou a odpolední slunce dodává krajině ještě větší kouzlo. Jeskyně, skalní okna a balvany různých tvarů všude kolem nás. Ze snění nás probere náhlý konec stezky. Před námi je skalní stěna s řetězem, jejíž začátek je pro mě nepochopitelný. Na dvoumetrový kolmý šutr bych se s batohem bez pomoci vyšvihla jen stěží. Když si představím ty typické korsické turisty 60+, nechápu, jak tento úsek projdou. Je mi rázem jasné, proč jsme míjeli lidi s odřenými koleny a lokty. S písní na rtech: „Horolezci, horolezkyně, horolezčata…“ překonáváme překážku a pokračujeme dál chvíli nahoru, chvíli dolů skalnatým terénem až dosáhneme posledního sedla. Před námi se rozprostře silnice klikatící se jako had přes Col de Bavella. Vybíráme si místo na dnešní noc. Zdá se, že několik desítek výškových metrů nad silnicí jsou patrné travnaté plochy. To je ono!

Už máme dneska chůze dost. Při sestupu se po dlouhé době natáhnu, jak dlouhá, tak široká. Slyšíme horolezce, není se čemu divit, když je to jedno z mála míst na Korsice, kde mohou oficiálně lézt. V sedle procházíme kolem kapličky a celé řady aut a obytňáků – očividně se jedná o oblíbené místo na spaní. Potřebujeme vodu, tak vyrážím do nejbližšího baru, kde mě posílají ke studně asi 500 m dolů po cestě. Prý vodu nemají. Říkám si – je možné provozovat bar a nemít vodu?

Studna naštěstí kape. Když se vrátím zpátky do sedla, všimneme si opodál Novozélanďanky, kterou jsme potkávali první tři dny treku a pak zřejmě díky špatnému počasí hory opustila. Slunce zapadá, tak vyrážíme hledat nocoviště. Jdeme cestou necestou a pokaždé vyjdeme k nějaké lokální značené stezce. Po chvíli rezignujeme a smiřujeme se, že budeme v blízkosti některé z těchto stezek tábořit. Pár metrů před námi jsou dva mufloni s pořádnými rohy! Hrajeme spolu hru – pohneme se několik metrů vpřed, oni taky a štronzo. Zvědavci! Tímto způsobem nás doprovodí až k louce vedle vysílače, kde se postavíme stan mezi stromy.