DENNÍ VZDÁLENOST – 16 km

STOUPÁNÍ – 850 m

KLESÁNÍ – 900 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 53 km



Podle předpovědi dnes bude pršet. Různí se to, ale srážky nemají překročit 2 – 5 mm. Můžou být i bouřky, ale ty nebývají ráno. Vstáváme až v 7 h, protože jsme dobře ukrytí v lese. Zatím neprší. Užíváme si východ slunce v mracích. Kolem nás jsou mohutné borovice, balvany, rozrytá hlína od místních divočáků a taky dva zurčící potoky.

Přehopkáme kameny přes říčku, mineme spousty pěkných rovných plácků v lese, kde je v jednom místě nasprejováno na balvan „zákaz kempování“ a stoupáme kamenitou pohodlnou stezkou. Kocháme se výhledy do údolí, okolní vrcholy už jsou v tmavých mracích a po hodině chůze začne pršet. Střídá se mrholení s deštěm pořád dokola. Všude je mlha. Přicházíme ke skalisku, odkud asi hodinu lezeme, opět bez jakýhkoliv řetězů. Všude teče voda. Značka vede přímo ve vodopádech, tak hledáme jiné cesty nahoru, což ale nejde vždycky, tak nám občas voda zateče i do bot nebo rukávů.

Čím jsme výš, tím víc se shodujeme, že jsme měli dnešek přečkat někde v lese. V sedle Bocca di Foggiale (1962 m.n.m.) to vypadá jako v pekle. Prudký nárazový vítr a déšť do nás naráží takovou silou, že je problém se udržet na nohách nebo nadechnout. Není vidět na krok, všude teče voda a subjektivně máme pocit, že nám musí odpadnout dlaně a tvář, jak mrzne. Hledáme značku a asi 30 minut pokračujeme tímhle příšerným hřebenem k refuge de Ciottolu di I Mori. Kamča vypadá, že je na pokraji sil, ruce už vůbec necítí a je tak skleslý, jak jsem ho ještě neviděla.

Přijdeme do chaty a snažíme se o veselý pozdrav, chatař nás jen nepříjemným hlasem sjede, ať všechny ty mokré věci necháme v chodbě. V chatě je zima. Setkáváme se tu s německým klučinou ze včera, tak mu hned říkám, že jsme spali kousek pod ním na víc utajeném místě v lese. Vypadá překvapeně, že taky spíme venku a jeho nepřístupná tvář se mění na přátelskou. Vykládá nám, že loni přešel 6 měsíční „Apallachian trail“ na východním pobřeží USA. Celé to vede lesem, v panenské přírodě, člověk může spát, kde chce a po cestě jsou k dispozici i dřevěné chaty zdarma, kde se po večerech navazují dobrá přátelství. Až na medvědy a jedovaté hady.

V chatě je mrazivo, tak si uvaříme čaj, poobědváme a navlečeme na sebe všechny naše vrstvy. Stejně nám klepou zuby a naše roztřesená angličtina je vtipnější než obvykle. Venku přestalo pršet, tak se klučina zvedá a vyráží dál. Taky půjdeme, tady se stejně nezahřejeme! Při odchodu se ve dveřích míjíme se skupinkou Belgičanů. Na chatě už plánují zůstat a diví se nám, že chceme sestupovat za takové sloty. Jeden z nich si vesele zajuchá, že je v cíli a hned se nás ptá: „Are you happy?“. Věčný optimista :-)! Možná si chtějí zítra vychutnat velkolepé rozhledy do okolí, obvzláště na rudou Paglia Orbu, která je přirovnávána k Matterhornu a tyčí se přímo nad chatou.

Venku mají několik vyhrazených míst pro stany, které jsou ale kompletně pod vodou, klasika. Místy protékají dokonce potoky. Jejich stany na zapůjčení jsou promočené. Traverzujeme hustými mraky po příjemné jednoduché stezce a když scházíme k řece Golo (nejdelší na Korsice), oblačnost se místy protrhává a vidíme před námi celé údolí. Na jeho dně je patrná stezka pro muly a pozůstatky bergerie de Tula. Okolo se zvedají strmá skaliska.

Už jen občasně mrholí, tak si vychutnáváme chodníček kolem řeky, který je nezvykle snadný. Jak by taky nebyl, když se tam vozí zásoby na chatu. To se přece musí chodník upravit! V jednom místě vede značka přes hladkou skálu, kde se musí řeka přeskákat po kamenech. Naštěstí není hodně vody, tak se nemusíme brodit. Jaké je ale naše překvapení, když o pár metrů dál vede fungl nový most. Řeka místy tvoří hluboký kaňon a míjíme i několik vodopádů a hlubokých koupacích jam. Údolí je zase jako malované. Kontrast šedých drsných skal se starými mohutnými borovicemi a kaňonem řeky je úchvatný.

Přejdeme most a dáme si svačinku. Blížíme se k další bergerii. Všude jsou kozí bobky a zápach. Kamča si brousí zuby na domácí sýr. Na skalisku mají ohrady a dole prodejnu a malý kemp. Přicházíme k potoku a vidíme dva starší turisty, jak se zouvají. Most je stržený a oni se chystají brodit. Zase prší. Jak se nám nechce. V botách nám čvachtá a jsme celí zmrzlí. Turisti projdou, tak jdeme na to. Když už jsme zutí slyšíme chlapíka s mulami a čtyřmi psy, co nás míjel u chaty, jak vezl zásoby. Kývá na nás, ať uhneme z cesty. Kde? Jsme na skalisku u potoka a boso! Tak kousek šplháme a nadáváme.

Míjíme bergerii de Radule a stany k pronájmu, ale nikde nikdo. Začíná zase pršet, tak přidáme do kroku. Už jsme tam měli dávno být. Les je plný kamení, těžko bychom tu našli místo na spaní. Vyjdeme na silnici a před námi je obrovský luxusní hotel Castel di Vergio a za ním menší objekt s travnatou plochou, sloužící jako chata a kemp. Máme už úplně promočené boty a voda z nás stéka v proudech, takže zahřát se do hotelu nepřipadá v úvahu. Pokračujeme rovnou k malému obchůdku, ve kterém najdeme asi 40 druhů potravin. Z cen nám jde hlava kolem! Na to, že jsme u silnice, stojí chleba 90,-. Co teprve víno za 300,-, na které si Kamča brousil zuby. Něco tedy přikoupíme, protože jsme se rozhodli se pořádně dozásobit až po 9 dnech v hustorické horské vesnici Corte, kam chceme dostopovat z vesnice Vizzavona, která odděluje sever GR 20 od jihu. Zásoby sebou máme jen na 7 dní.

Prší a začíná bouřit. Vyrážíme hledat místo na spaní v lese, kde doufáme, že bude tepleji než v otevřeném kempu v sedle. Pohodovou pěšinkou pokračujeme asi 1 h. Kolem nás příkré svahy a my zmrzlí a mokří za svitu blesků a zvuku hromů nacházíme jedno pěkné utajené místečko. Když vybalíme stan začnou kroupy, které pokryjou celou zem. Kousek od nás jsou krávy, krčící se pod stromy. Uleháme štastní do suchého spacáku a doufáme v lepší zítřky.