DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km

STOUPÁNÍ – 700 m

KLESÁNÍ – 400 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 67 km


Ráno jsme si pospali do 8 h, ať se pořádně prohřejeme. Byla opravdu chuťovka navlékat si mokré ponožky a boty. Chodníček nás ještě chvíli vedl příjemnou pěšinkou lesem a pak začal stoupat do sedla Bocca San Petru (1452 m.n.m.), kde stála malá kaplička. Kolem nás se odkryly parádní rozhledy na Monte Cinto a Paglia Orbu. Monte Cinto bylo celé bílé. Paglia Orba mi připomíná skalisko z amerického Monument Valley. Je to opravdu prazvláštní červená hora.


Na vršku jsme potkali partu trekařů, kteří se hned zajímali, kde jsme spali. Každý se zajíma. Co jim má člověk říct, když je tady wild camping nelegální? Stoupáme po téměř vydlážděné stezce a míjí nás několik dalších turistů. Všude se pasou krávy, dokonce i na skalnaté hraně Serra San Tomaghiu, kde nám překáží v cestě. Jsou opravdu vyhublé, všechna tráva je suchá, tak se není co divit.

Projdeme kolem dvou větších organizovaných skupinek a vyjdeme na krásnou travnatou plošinku Bocca â Reta (1883 m.n.m.). Opět se kocháme výhledy do všech stran. Pár metrů pod námi je vidět první velké jezero Lac du Ninu, ale vodu si v něm nenafiltrujeme, neboť vypadá jako močál. V mapě máme zakreslený pramen z druhé strany jezera, než vede značka. Je zvláštní změnit trasu tak, že vede mimo zdroj vody. Je tomu určitě nedávno, neboť červenobílé značky vedou všemi směry.

Na trávě si vybalíme karimatku, oběd, boty, ponožky a celý zbylý obsah batohu a jdeme sušit. Vypadá to, že tu snad chceme tábořit. Lidi se na nás smějou i mračí. Jedna paní se přímo ptá, jestli tu zůstáváme. Slunce se schová za mrak a zatahuje se. Mine nás partička Belgičanů se známou otázkou, jestli se dnes máme dobře!

Do jezera se vlévá několik potůčků, které vytvářejí občasná malá jezírka, ze kterých pijí místní vychrtlí koníci.
Připojíme se zpátky na značku a pokračujeme přes další louky a pěšinky mezi duby kolem potoka. Některé stromy jsou opravdu staré a křivolaké. Louky vystřídají trnité křáky. Mineme partičku čtyř mladých s mapou, kteří se rozhlíží po místech. Dobrá volba. Taky bychom tu rádi zůstali, ale to bychom byli moc daleko od zítřejší etapy, která je náročná a dlouhá.

Pokračujeme dál kolem bergerie, kde údajně nemají ani záchod a všimneme si chlapíka s dalekohledem, jak pozoruje protější svah. Bergerie de Vaccaghja stojí na kopci a údolí pod ní je široké, travnaté a přehledné. Nevím jestli jsme paranoidní, ale vypadá, že sleduje jestli všichni trekaři pokračují na chatu. Projdeme přes louky plné krav a mineme malé jezírko. To už jsme zase v zorném poli chatařů. Mají to tu dobře vymyšlené.

Vystoupáme k refuge de Manganu a přemýšlíme, jestli pokračovat a riskovat pokutu nebo jít raději do kempu. Kemp vítězí, neboť za chatou už stezka prudce stoupá a my očekáváme v noci zimu. Při průchdu nás bujaře přivítá známá Belgická parta: „Češíí!“.

Po chvíli dorazí skupinka mladých, o kterých jsme si mysleli, že táboří u řeky. Jdeme se zeptat, jestli je někdo vyhmátl. Ale místo toho zjišťujeme, že spí jen po kempech. Těsně vedle. Na večer nám připadá, že skoro mrzne. Někteří lidé stanování vzdávají a přemisťují se do chaty. Když se chceme jít na chvíli ohřát, na dveřích se dočteme, že kempaři do chaty nesmí. Tak se ohříváme alespoň u erárního plynu a vaříme, co hrdlo ráčí. Máme dokonce horkou čokoládu a chipsy! No všichni závidí, zvlášť, když na svojí 20 eurovou večeři mají těstoviny s rajčatovou omáčkou a bylinkami, což je snad to nejběžnější jídlo každého trekaře.