Vyberte možnost Stránka

GR20 – 3. ETAPA – Přemet hlavou napřed

autor: | Zář 15, 2016 | GR20, Korsika | 0 komentářů

DENNÍ VZDÁLENOST STOUPÁNÍ KLESÁNÍ KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST
6 km850 m700 m26 km

Datum: 15. 9. 2016

Druhou polovinu noci silně pršelo a déšť ustal jen necelou hodinu před 6. Nebe je i potom plné mraků, tak vstávání odložíme. Kolem nás je už hodně rušno. Někteří dělají dost bezohledně hluk, jako kdyby jim to tady patřilo, přitom hodně lidí se stejně jako my ještě snaží spát. V 7 už nebe vypadá nadějně a v 8 se nám podaří vyrazit. Přesně hodinku po skupince staříků.

Dnešní etapa měla varování před mokrem a nepříznivým počasím, jelikož dlouhá část hned na začátku vede po šikmých skalnatých plotnách, které za mokra kloužou. Některé úseky mají být jištěné lany, jiné ne. Kdyby začalo pršet, vytvoří se na skalách potoky a vodopády, které mohou zatarasit stezku.

Hned za chatou projdeme kolem heliportu a na protějším svahu vidíme, jak to bude s těmi plotnami. Skála hladká jako sklo v úhlu 45° a po ní teče voda. Sakra. Některé kameny ale pomalu usychají, tak to třeba půjde.

Po chvíli dojdeme k visutému mostu přes řeku Ruisseau de Spasimata. Je zde omezení pro maximálně 2 osoby. Docela zábavný adrenalinový přechod :-). Pořádně se houpe a má velké mezery mezi pletivovými deskami. A to je odhadem 30 metrů nad řekou!

Doženeme dvě dvojicec trekařů, s jednou z nich se míjíme po zbytek dne. Stezka začíná být hodně exponovaná. Často je jištěna řetězem nebo lanem, najdou se ale nepříjemná místa, kde jištění chybí. Terén se střídá – prudce nakloněné kluzké plochy nebo bezpečné, ale náročné lezení. Kameny schnou, takže kloužou čím dál méně. Míjíme potoky a vodopády ve skalních žlebech nebo menší přítoky hučící řeky hluboko pod námi. Nakloněné skalní plotny na nás působí jako tobogán přímo do řeky. Nahoře ve svahu vidíme naši skupinku staříků, snad je doženeme 🙂

Po cca hodině od chaty potkáváme první možné místo vhodné pro přespání. A to přímo vedle stezky. Najít plácek v soukromí je téměř nemožné. Potkáváme prvního člověka v opačném směru, který nejspíš spal ve volné přírodě, jinak by tu nebyl tak brzo. Dáme se do řeči a vyjde najevo, že to tak dělá celou trasu a neměl žádný problém. Pokaždé ale spí v půlce etapy ve vysoké nadmořské výšce.

Terén je pořád náročnější. Plotny už nejsou jištěné. Navíc se blížíme k mrakům, které máme celou dobu nad hlavami a tak přibývá vlhkosti, i když pořád naštěstí neprší. Kdyby začalo, hrozilo by, že se musíme otočit zpět. Tahle oblast nad řekou se jmenuje Spasimata Slabs a projít ji nám trvá asi 2 hodiny. Po tomto úseku se stezka odpojí od řeky a zjednoduší se. Tím mám na mysli, ze zmizí hladké skalní plotny, ale přelézání skal pokračuje. Občas vítr mraky odfoukne a my vidíme ostré skály nad našimi hlavami.

Po celou dobu průchodu tímto údolím vidíme jedinečný výhled z hor směrem na sever. Tam se pod slunečními paprsky vyjímá město Calvi s citadelou. Moře má nádhernou modrou barvu. Takhle jsme ho ještě z hor neviděli. Nad hlavami máme přitom tmavě šedé nebe hrozící deštěm. Alespoň ten pohled nás zahřeje.

Když se dostaneme do výšky okolo 1700 m.n.m., chodník vede opět hodně kolmo vzhůru po skalách. Občas si trekaři vyšlapali chodník v blátě hned vedle skal, kde se jde bezpečněji. Začneme míjet hodně lidí z opačného směru. Když dolezeme do výšky cca 1850 m.n.m.r k jezeru Lac de la Muvrella, jsme trochu zklamání. Po jezerech v Pyrenejích jsme zvyklí na trochu jiný standard. Voda je zelenožlutá a připomíná spíše velkou kaluž. Kolem jezera je to docela rovné a jsou tady minimálně 3 místa na stan.

Před námi vidíme posledních 100 výškových metrů, kde razí barevné pláštěnky na batozích trekařů. Jdeme dále, ale po pár metrech si dáme oběd, protože později bychom už seděli v mraku.

Postraší nás pár kapek. Po půlhodince dojdeme do prvního sedla Bocca Muvrella. Bohužel je viditelnost jen pár metrů, takže vůbec netušíme, kde jsme. Ani nemá smysl zastavovat, tak lezeme hned dolů. Úmyslně píšu lezeme, protože následuje pár nepříjemných metrů. Je vidět, že podobné počasí je tady běžné, značka je totiž co chvíli a i ve špatné viditelnosti je trasa bezpečně vidět. Tady je dnešní trasa poprvé trochu zelená, kolem jsou alespoň ty pichlavé keříky.

Občas se zase mračna odfouknou a to je potom paráda! Připadá nám to, jako kdyby pro nás někdo z hůry zapnul televizi :-)! Vidíme zase nové údolí, tentokrát už ne tak ostré, suché a nehostinné, jako to předchozí. Nejdříve asi 100 výškových metrů klesáme a potom je nabíráme zpět. Po 30 minutách dojdeme do dnešního nejvyššího sedla Bocca a i Stagni, kde konečně narážíme na skupinku staříků. Trvalo nám 5 hodin dohnat jejich hodinový náskok! A fakt nechápeme jak zdolali některé lezecké úseky v takovém větru a vlhku! Mnohokrát za den je musíme obdivovat.

Co je ale zajímavější je, že na téhle straně hor je docela hezky! Na jedné straně sedla mračna a viditelnost pár metrů, na druhé straně svítí slunce a všude jsou krásné rozhledy. Dole v údolí je vidět cíl dnešní etapy, lyžařské středisko Asco Stagnu. Je to kousek, ale ten sestup vypadá ještě hodně krkolomně. Dáme si pauzu – když člověk vidí slunce, je hned tepleji a radostněji na duši, zvláště v příjemné společnosti vysmátých trekařů 60+ 🙂 !

Sestup dolů by měl trvat hodinu a půl a je opět nečekaně náročný! Hodně lezení, kde hole překážejí, takže je házíme dolů. Je to nejrychlejší řešení. Dost se tedy na pár místech zdržíme. Bohužel se tady odehraje i jeden z nejzásadnějších momentů na GR20. Alespoň pro mě. Po všech těch náročných místech s lezením ve skále stačila Marki i na úplné rovince chvilka nepozornosti a jeden špatný krok na kámen. Na moment ztratila balanc a batoh dokonal zbytek a převážil ji. Po hlavě padala dopředu. Skála před ní už byla o dobrý metr níže než stála, jen obrovskou shodou náhod byl přesně v místě dopadu hustý keř. Šipku s rukama před sebou tedy zapíchla tam, ale pokračovala v rotaci. Další velkou náhodou jsem zrovna v tom místě stál a pokračující pád zastavil. Nemohl jsem popadnout dech hrůzou, co vše bude mít zlámané, ona se ale začala strašně smát a pomalu vstala. Vůbec nic se jí nestalo. Jen špinavé oblečení, pár modřin a naražený krk. Já nicméně potřebuji tak 30 minut, abych se vzpamatoval a mohl pokračovat. Do konce dne se nemůžu zbavit myšlenek co by kdyby. Hodně uvažuji o konci treku. Stalo se to sice ve snadném terénu, ale vlivem únavy a vyčerpání.

V polovině svahu, necelou hodinu od Asco Stagnu, narážíme na další dvě místa na spaní. Náročnost sestupu pomine jen na posledních pár metrech, které vedou v serpentinách lesem.

Dorazíme k chatě Refuge de Ascu Stagnu. Je tady slabý signál, tak se pokusíme připojit na internet, ať mrkneme na předpověď počasí. Vyhlídky jsou špatné. Zítra je celodenní déšť a bouřky. Dle mapy netušíme, zda bychom dnes našli místo na spaní níže než u jezera ve výšce přes 2000 m.n.m., což při téhle předpovědi nechceme riskovat, takže zůstaneme na tábořišti. Dlouho jen tak sedíme a kocháme se rychle plynoucími mraky.

Zítra bychom měli jít hodně exponovaný a obávaný úsek GR20 – Cirque de Solitude. Ten je ale od loňska trvale uzavřen kvůli velké nehodě. 7 lidí tady zemřelo a mnoho jich bylo zraněných. V nebezpečných místech je zastihly prudké bouřky a déšť způsobil náhlé sesuvy kamenů, které je zavalily. Dlouho byl úsek uzavřen jen dočasně a objížděl se odtud autobusy. Letos v dubnu byl úsek oficiálně uzavřen navždy, značky byly vymazány, řetězy odstraněny a byl prohlášen za cestu pouze pro horolezce. Trasa byla odkloněna a nyní vede těsně pod vrchol nejvyšší hory Korsiky – Monte Cinto a odtud pokračuje na chatu Refuge Tighiettu.

Máme ale obavy, že se předpověď vyplní, bude silně pršet celý den a do toho se kolem poledne přidají bouřky. Je před námi nejdelší a nejtěžší 8 hodinová etapa kolem Monte Cinta (2706 m.n.m). Trasa GR20 vede cca 100 výškových metrů pod vrcholem, odtud je možné pokusit se o výstup na vrchol,který by měl zabrat hodinu a půl tam i zpět. Pokud bychom vyrazili, tak o vrchol přijdeme téměř určitě a hlavně by to byl zbytečný hazard.

Dnešní den nás utvrdil v tom, že absolvovat severní část GR20 natěžko (v našem případě s 15 kg batohy) je opravdu jen pro fyzicky velmi zdatné a zkušené jedince! Pro nás už je to příliš.

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!