DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km

STOUPÁNÍ – 650 m

KLESÁNÍ – 1000 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 184 km



V noci slyšíme kolem nezvykle hodně prasat. Některé jen párkrát zachrochtají a hned utečou, ale jedno je slyšet jak se pomalu přibližuje. Strašně funí jako kdyby mělo astma :-). Stejně se tady spí nějak špatně, možná díky blízkosti vysílače, který máme na dohled.

Sejdeme dolů k parkovišti pokochat se sluncem osvětleným skalním masivem Bavella. Opět nás doprovází dvojice muflonů. Hledáme prudký žleb, kterým jsme včera z těchto nádherných skal sestupovali.

Pokračujeme dolů skrze Village de Bavella. Vesnička je tvořena malými kamennými domky ve svahu kolem hlavní silnice. Jsou v různém stádiu rekonstrukce, z některých zbyly jen trosky, jiné jsou jako nové s pestrou střechou. Projdeme se po pěšinách ve vesnici a máme pocit, že blíže už místním lidem nemůžeme být :-). Tak raději pokračujeme k malému obchůdku pro čerstvou bagetu. Dorazili jsme ale dříve než zásobování, tak měli jen balené pečivo.

Kolem restaurace a parkoviště pokračujeme do poslední etapy. Jedna věc mě zarazila už včera, a to byl výrazný hučivý zvuk. Nyní procházíme kolem celé skupiny agregátů, většina je v provozu. V celé vesnici zjevně není elektřina a jsou tu odkázáni pouze na tento způsob výroby elektřimy. Přitom jsme na dohled od pobřeží, takže to moc nechápu, takhle si zbytečně čmoudit v horách.

Začínáme dle očekávání. Krásná široká odpočinková cesta. Ha! Jen pár minut. Hned odbočíme dolů do údolí. Je cítit nižší nadmořská výška – je nám mnohem tepleji hned po ránu. Překračujeme řeku a začne docela náročný výstup. Dle grafu v průvodci je to dnes nahoru a dolů celý den. Nicméně z pohledu minulých dní je to pouhých 250 výškových metrů :-).

V sedle  Foce Finosa (1206 m.n.m.) jsme za hodinku od opuštění vesnice. Posledních pár metrů je několik prudkých serpentin. Odtud je slyšet generátor z chaty pod námi. Dost velká vada na kráse téhle panenské přírody. Rozhled je nádherný, jelikož slunce osvětluje načervenale skály okolo a v pozadí jsou opět patrné pláže.

Sestup je opět prudký, ale rychlý a krátký a po 50 minutách jsme u chatu Refuge d‘ I Paliri. Pro ty, kteří nechtějí ubytování v hotelu nebo chatě, je tohle nucený konec předchozí etapy. Je to tady 5 km a necelé 2 hodiny chůze. Nicméně ve Village de Bavella není možné nikde legálně postavit stan. Na chatě si užíváme slunce, dáme si oběd a doplníme vodu. Ta nečekaně teče jen u sprchy, která ale není u chaty, ale asi 10 minut chůze pod chatou.

Všimneme si zajímavého úkazu. Chatař uklízí všechny Quechua stany a dokonce i lavice se stoly! Za 3 dny je konec září a vypadá to, že bude opravdu všude končit provoz. Po ukončení sezóny to tady funguje tak, že chaty zůstanou otevřeny pro trekaře, jen se uzavře část pro chataře. Chaty musí dál sloužit jako bezpečný úkryt před nepříznivým počasím přes zimní sezónu. Některé by dle našich informací měly být potom zdarma, nicméně na několika chatách jsme viděli pevně zabudovanou schránku, kde se má poplatek 14€ vhodit. Jeden příchozí trekař s extrémně malým batohem vypráví, jak celou trasu urazil za 10 dní. A jak dnes ráno spadl do potoka.

Je skoro 12 hodin, nějak jsme se nechali unést místní pohodou. Ještě je před námi dlouhá cesta! Kousek z chaty sestoupíme do výšky okolo 1000 m.n.m., kde se budeme držet několik dalších hodin. Stezka vede přes další sedla nahoru a dolů. Po průchodu zajímavým hustým lesem, který působí velice divoce, živě a zeleně, se dostaneme zpět do porostů machia, kde se nám otevřou dechberoucí výhledy. Načervenalé nezvykle ostré skály všude kolem nás! V čele toho všeho stojí špičatý vrchol Punta di L’Anima Damnata. Marki je jako milovnice hornin všeho druhu nadšená! Někde jsme četli, že poslední etapa je jen zbytečné natažení GR20 a hodně lidi proto končí už v Bavellském sedle, ale NAPROSTO NESOUHLASÍME!

Traverzujeme a pak krátce stoupáme do sedla Bocca di u Sordu (1040 m.n.m). Při stoupání Marki zcela dojdou síly, nejspíše díky spánkovému deficitu dnešní noc. Rozhodujeme se proto pro úpravu dnešního plánu. Původně jsme chtěli ukončit trasu dnes a v okolí vesnice Conca najít klidné místo na spaní. Místo toho si to s hledáním ulehčíme a zůstaneme na trase, ideálně 2 hodiny od cíle.

V sedle si dáme dlouhou pauzu. Díky průvodci nám neuteče ani osamoceně rostoucí strom na skále před námi. Je to první olivovník, který vidíme po opuštění Calenzany. Překonáním sedla se dostaneme na náhorní plošinu, která nás opět učaruje. Ani už nevíme pokolikáté dnes! Špičaté skály které jsme nechali za námi se změní v zaoblené balvany, téměř zmizí trsy všudypřítomné machia, jelikož je všude holá skála. Je tady minimum hlíny, kráčíme si zde jako po chodníku. Mírně klesáme a rovná plocha je velká úleva pro naše kolena. Občas stezka vede korytem potůčku s hladce zaoblenými plochami a je to trochu jako na klouzačce. Teď za slunce si libujeme a kloužeme dolů, ale při dešti jsou to hodně špatně úseky.

Když se všeho dostatečně nabažíme, dojdeme k Bergeries de Capeddu. Zbyly jen ruiny původních stavení, nicméně je to místo hodně využívané ke kempování. Odtud začne delší sestupová část do cca 600 m.n.m. Cesta ubíhá rychle, rozhledy ubývají. Pod námi je vidět dno údolí, kde pramení řeka Ruisseau de Punta Pinzuta. Tam doufáme, že nabereme vodu. Bohužel je úplně zelená a téměř stojatá. Řeku budeme křižovat znovu za pár minut, tak doufáme, že se proud zesílí. Stezka je krásně upravená a rovná, neboť se jedná o chodník pro muly z minulosti. Bohužel jen pár minut. Opět sestoupíme k řece a voda je slyšet už z dálky.

Před brodem je vidět krásné místo na spaní přímo na stezce. Je zde totiž vyhledávané místo ke koupání, řeka vytváří vodopády padající po skále do několika hlubokých děr. V kaskádach osvěžení určitě vyhledává většina trekařů v horkých letních měsících. Nám teda vedro rozhodně není! Místo ale oceníme ke koupeli – tak parádní koupelnu jsme na GR20 ještě neměli :-).

V okolí najdeme ještě jedno místo na stan kousek dál po proudu řeky. Nejsme alespoň přímo na stezce, což nám přidá na klidu. U vodopádu si tak užíváme odpolední pohodu, večeříme a „nicneděláme“. Stan stavíme těsně po setmění.

V hlavě se nám už samozřejmě celý večer honí myšlenky, že opravdu nejtěžší evropský trek dokončíme! A taky to, že si cíl zítra užijeme mnohem více, než kdybychom unavení dorazili dnes večer!