DENNÍ VZDÁLENOST – 17 km

STOUPÁNÍ – 1100 m

KLESÁNÍ – 900 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 156 km


Snídáme prokřehlí po mrazivé noci a opět se předháníme, kdo zahlédne víc hub v okolí stanu. Pro vášnivé houbaře jako jsme my dva je doslova utrpení se na hřiby jen dívat a nesbírat! Úzká stezka pokračuje po úbočí hory a plynule stoupá v serpentinách až k rozeklanému skalnatému vrcholu Monte Furmicula (1950 m.n.m.). Potkáváme minimum trekařů a čím dál víc se nám líbí na pohodovém zeleném jihu. Je vidět, že turistická sezóna opravdu skončila.

Sestup zabere necelou hodinku a máme na dohled Refuge d‘ Usciolu (1750 m.n.m.). Chata je ve stylu bergerie, pěkně udržovaná a už z dálky slyšíme typickou korsickou muziku. Chatař zrovna balí stany k vypůjčení a my jsme překvapení, že většinu z nich likviduje. A to navíc velice „ekologicky“ – pálí je v sudu! Na lavičkách si dáme oběd, odhodíme několik vrstev a nabíráme teplo.

Máme před sebou další lezecký hřeben. Převýšení sice není významné, ale stezka vede téměř celou dobu ve skále, kdy člověk překoná jeden vrcholek a vzápětí má před sebou dva další. Počasí je od rána opravdu fotogenické. Na jedné straně masivu se ženou mraky směrem od moře, hřeben je zachycuje a nepustí dál do údolí, kde máme výhled na pěkné horské vesnice. Vede k nim několik odboček, které míjíme v pravidelných vzdálenostech. Nejvyšším bodem je Punta di a Scaddatta (1834 m.n.m.).

Musíme si postesknout, že už nám chybí naše typické pauzy, kdy jsme si lehli do trávy a nasávali atmosféru plnými doušky, vychutnávali si rozhledy a lenošili. Teď už to nepřipadá v úvahu, okamžitě bychom vymrzli. Zato jsme přišli na chuť svižné chůzi. Užíváme si radosti z pohybu a čerstvého vzduchu. Poblíž Bocca di l’Agnonu (1570 m.n.m.) stejně neodoláme a shodíme zátěž. Kolem nás jsou balvany roztodivných tvarů, křivolaké stromy vytvarované větrem a chrochtající strakatá prasátka. Pohoda. Rozhodujeme se pokračovat alternativní variantou GR20, protože chceme zažít klidnou noc na téměř jediném nezpoplatněném oficiálním tábořišti. Jedná se o místo původní horské chaty Refuge d’ I Pidinieddi, která v roce 1981 vyhořela. Nikdy nedošlo k její obnově, neboť se nachází pod vrcholem Monte Alcudina (2134 m.n.m.), který nemá zrovna dobrou pověst. Tato hora poutá bouřky jako magnet. Jen málokterý den není po poledni obklopena mraky a zejména v letním období se odpolední výstup nedoporučuje. Dle místních pravidel se smí oficiálně tábořit v okolí horských chat a nehraje roli, že tato horská chata je již 35 let zničená.

Nacházíme se v oblasti, která vyloženě vybízí k táboření. Potůčky, mokřady, louky a pasoucí se kravky a koně. Idylku kazí jen kvalita vody, kterou bych rozhodně na Plateau de Cuscione nepila. Hlavní trasa GR20, jdoucí po úbočí by rozhodně nebyla takto scénická. Nepotkáme ani živáčka. Únava už je značná a ploužím se hlemýždím tempem. Vím, že musíme vystoupat 150 výškových metrů bukovým lesem a jsme v cíli. Tábořiště Pidinieddi je ve výšce něco přes 1600 m a nabídne Vám vše, co potřebujete. Lidé si tu vybudovali několik kamenných ohrádek, které Vás ochrání v noci před větrem, posezení a nedaleko je i čistý potůček. Dechberoucí rozhledy kolem dokola v kombinaci se západem slunce nás učarovaly. Při večeři nás pozoruje černý vyhublý býk, pak svolá zbytek rodiny a dá si zpátečku. Pro jistotu Kamča kamennou ohrádku kolem stanu uzavře ze všech stan. Po setmění přichází mrazík, tak se jdeme důkladně zakuklit a doufáme, že je to poslední studená noc na Korsice. Zítra už budeme níž.