DENNÍ VZDÁLENOST – 13 km

STOUPÁNÍ – 1650 m

KLESÁNÍ – 250 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 13 km




Zavázali jsme se,  že na GR20 budeme vstávat brzy. Budík tedy máme na 6 hodin a vstáváme jen o trochu později. Slunce vychází okolo 6:40, takže je ještě hodně šero, nicméně první trekaři nás probudili dokonce už před pátou. Za tu půlhodinu, než jsme zabalili stan a posnídali, prošlo opravdu nečekaně hodně lidí. Odhadem tak 15. Většina s čelovkami. My vyrazíme v 7 a už je na cestu hezky vidět.

Stoupáme plynule po široké stezce, kolem nás je jen nízké křoví. Pod sebou máme co chvíli výhledy na Calenzanu. Občas nás předběhne nějaká skupinka rychlejších. Jsme plní očekávání, jaké záludnosti nás tady překvapí, jelikož průvodce je plný varování už při téhle první etapě. Terén je zatím opravdu snadný. Stoupání bude dnes po celý den, z výšky 300 m.n.m se musíme dostat k chatě Refuge de I’Ortu di u Piobbu, která je ve výšce 1570 m.n.m.

Když jsme asi hodinu nad vesnicí, dojdeme k rozcestí s cestou TRA MARE E MONTI.  Lze tudy jít a na konci vystoupat na chatu taky, ale je to low varianta (v nízké nadmořské výšce). My volíme alpinistickou variantu, která je vedena jako oficiální. Dle průvodce je hezčí, kratší, nestoupá tak prudce, ale terén je mnohem náročnější. Prý je to dobrý test, zda má smysl pokračovat. Pro koho bude tato etapa náročná nebo mimo možnosti, dále to nemá smysl.

Pořád se stoupá krásně plynule snadným terénem. Stezka vede svahem a místy traverzuje. Když dojdeme na rovinku s plochými kameny a výhledy až k moři, sundáme na chvíli batohy a dáme si pauzu. Předběhne nás pár dalších trekařů, kteří ani na tak pěkném místě vůbec nezpomalí. Stoupáme prašnými serpentinami, alespoň to jde rychleji. Ač to nechápeme, tak hory nás pořád stíní od slunce, a to už je 11 hodin. To je samozřejmě paráda, protože je prima klima na chůzi! Trasa je proslulá spalujícími vedry a nedostatkem vody, zvlášť na konci léta.

Dorazíme do sedla Bocca a u Saltu ve výšce 1250 m.n.m. Ani jsme se moc nezapotili a už jsme tak vysoko? Paráda, zatím to jde dobře :-)! Tady už by slunce svítilo, ale od hor se přivalily mraky. Škoda, nemůžeme dobíjet solární nabíječkou! Poobědváme a aniž to tušíme, tak si naposledy užijeme rozhledů.
Vyrazíme v poledne a stezka se dostane do lesa. Ani ne 15 minut stačilo k tomu, že mraky postupně začaly pohlcovat vše, co jim stálo v cestě. Viditelnost klesne na pár metrů. Mezitím se podstatně změní průběh stezky. Z lehkého chodníčku jsme najednou uprostřed skal a balvanů a stezka vede skrze tohle všechno a prudce stoupá vzhůru. Jsme docela překvapení, průvodce fakt nelhal. Dokonce v tomhle terénu předeženeme trekaře!

Je to asi chronický „ajťák“, neboť kromě objemné krosny nese vepředu něco jako notebookovou tašku :-).

Je vidět, že tohle šplhání je na něj příliš, tak jsme zvědaví, jak se s tím popere další dny. To se ale už nedozvíme – už jsme jej nepotkali. Obtížný úsek trvá necelou hodinu a skončí kousek před sedlem Bocca a u Bassiguellu. Dáme si pauzu a na krátkou chvíli se rozfoukají mraky a jsou vidět hory okolo!

Přijde první blesk a pár vteřin na to se rozprší. Urychleně pokračujeme dále. Stezka už je zase snadná, vede zeleným nízkým porostem ve svahu. Naproti se nám ukáže chata a taky stany okolo ní. Když déšť zesílí, chvíli zůstaneme schovaní pod mohutnou borovicí, a když zase poleví, traverzem přes skaliska pokračujeme k chatě. I když byly mraky, tak za poslední 2 hodiny cesty byly nejkrásnější scenérie k focení, ale náš foťák Lumix G7 není odolný vůči vodě, takže smůla.

U chaty je rušno. Přestalo pršet a ukazuje se slunce. Někteří staví stany své, jiní jsou ve stanech, které nabízí chata. Systém kempování je tady docela smutný. Je striktně zakázáno kempovat a spát kdekoliv kromě oficiálních tábořišť.

U téměř všech chat je možné postavit si vlastní stan, využít pevný erární stan nebo spát ve společné noclehárně. Ceny jsou 7€ za osobu ve vlastním stanu, 11€ za jejich stan pro dvě osoby (přičemž ještě nechápeme, zda je to cena za osobu nebo za stan) a 15€ za noc v chatě.

Ceny až takový problém nejsou, přece jen těch nocí není tolik jako v Pyrenejích, ale ten princip. Nejeli jsme tady abychom poslouchali hlučné skupinky lidí, tábořili nezi odpadky a čuchali neskutečné smrady ze sociálek. Leckdy musí být stany tak blízko sebe, že se téměř dotýkají nebo jsou místa zatopená vodou či ve svahu.

Odcházíme dál. Ještě předtím narážíme na čecha, který se udiveně ptá, zda chceme jít dvě etapy. Tak říkáme, že chceme spát někde po cestě a zda viděl místa. Prý se po nich nedíval.

Když nabíráme vodu z pramene asi 200 metrů za chatou, začne jako naschvál liják s pořádnou bouřkou. Pokračujeme a další lidé z opačného směru jsou udivení, zda chceme jít celou další etapu v takovém nečase, že je to nemožné. Opravdu jsme nečekali, že budeme vzbuzovat tolik pozornosti.


Na místo narazíme asi po 1 km. A stojí fakt za to! Úplně bokem od stezky, hned vedle obrovského spadlého stromu s rozhledy do údolí i na mohutnou Monte Coronu (2144 m.n.m.), tyčící se nad chatou. Ještě prší, tak si z footprintu vytvoříme střechu nad hlavou. Když dlouho nepřestává, tak postavíme stan a pak samozřejmě přestane :-)! Dokonce se až do večera střídavě objevuje slunce a nám se tak ukazuje výhled až na moře, které má se západem sytě červenou barvu.
Jako bonus hned vedle stanu najdu kus elektroniky s baterkami v polystyrenu s dlouhou nití. Jsem přesvědčený, že se jedná o nějakou sondu, která sem spadla na malém padáčku nebo obdobu našeho českého stratocachingu. Tedy spojení geocachingu právě se sondami padajících ze stratosféry.