Patřila jsem k těm, kteří si pomyslí, že běhat 24 hodin po jednom kopci a navíc v lednu může snad jenom blázen.
Probudilo nás přijíždějící lesnické auto, vyskočili jsme ze spacáku a chtěli otevřít, ale když nás v zeleném oděný Ital zmerčil, mávl jen rukou a odjel. Než jsme definitivně vstali, stihl přijet ještě jednou…
Noc na chatě u Lago Nero byla úžasná. Měkoučké čistě povlečené matrace a teplo. A naprostý klid. Největší překvapení ale nastane při úsvitu, kdy skrze okno posvítí první paprsky slunce…
Ráno nás čekalo aprílové počasí – po úchvatném východu slunce opět přímo ze spacáku se přiřítily mraky a potom taky mlha jako mlíko. Ranní rituály jsme tedy zkrátili, jak jen to šlo a vyrazili na cestu. A co jsme si vlastně zabalili na snídaně?
Ráno se probouzíme do krásného dne. Nevědomky jsme postavili stan dveřmi směrem na východ, takže stačí otevřít předsíňku a ještě poleháváme s výhledem na vycházející….
Ráno jsme začali pěkně po Italsku – pomalu a pohodově. Snídaně a čajda na zahrádce u Glorie, pomazlení se želvičkou a tradá 3 km historickým centrem směr vlakové nádraží Santa Maria Novella.
Loni jsme s mou spřízněnou duší a báječnou parťačkou Jankou strávily 6 dní v Bílých Karpatech – jen my dvě, naše česká divočina, dlouhá povídání, stejně jako mlčení, tajuplné mlhy, louky plné květů, no prostě pohádka a tak se nám to líbilo, že jsme si letos prodloužily společné toulky přírodou na dva týdny.
Před naším odjezdem hodně lidí zajímalo, jak budeme při dlouhých přechodech přírodou fungovat s našimi smartphony a fotoaparátem. Bylo podle nich zbytečné si vůbec nějaké telefony brát, když budou pořád vybité. Nebudeme přece nabíjet.
Konečně teplá noc . Projeví se nízká nadmořská výška okolo 600 m.n.m., takže si krásně odpočineme. Vstáváme brzy – už se vidíme někde na pláži a ta představa nás ráno nenechá dlouho spát.
V noci slyšíme kolem nezvykle hodně prasat. Některé jen párkrát zachrochtají a hned utečou, ale jedno je slyšet jak se pomalu přibližuje. Strašně funí jako kdyby mělo astma :-). Stejně se tady spí nějak špatně, možná díky blízkosti vysílače, který máme na dohled.
Ráno jsme si přivstali a vyrazili vzhůru už před osmou hodinou, abychom se vyhnuli případným bouřkám na Monte Alcudina (2134 m.n.m.). Pěšina byla dost zarostlá a vedla mezi balvany a trnitými keři. Asi po hodině jsme se dostali k ostré hraně s výhledy široko daleko.
Snídáme prokřehlí po mrazivé noci a opět se předháníme, kdo zahlédne víc hub v okolí stanu. Pro vášnivé houbaře jako jsme my dva je doslova utrpení se na hřiby jen dívat a nesbírat! Úzká stezka pokračuje po úbočí hory a plynule stoupá v serpentinách až k rozeklanému skalnatému vrcholu Monte Furmicula.
Ráno se na nás usmívá slunce skrz hustý porost. Nikdo nás v noci neobjevil, kromě chrochtajících prasat, kterých je zde opravdu hodně, neboť je v okolí vše rozryté. Pokračujeme po lesní pěšince, až dojdeme ke strmé louce, na které jsou pohozené křivolaké balvany.
Vyrazíme z kempu skoro poslední, ale není kde spěchat, dnes je před námi lehká etapa. Celkově se těšíme, že vcházíme do té lehčí poloviny GR20. Sice se po nějaké době odpojíme, ale stezka vede pořád hezkým a snadným terénem.
Dneska nás čeká jednoduchý den plný odpočinku s minimem horské chůze. Probudili jsme se do krásného dne, při snídani zrovna slunce vychází nad hory a my po 8 hodině vyrazíme do cca 2 hodinky vzdálené Vizzavony.
Hned po ránu se nám brodit řeku nechce, tak vymýšlíme, jak ji přeskákat. Kamča je hned na druhé straně, ale já po dvou skocích zavrávorám, roztřepou se mi kolena a zůstanu uprostřed, tak mi pak složitě pomáhá.
Pokud se bude dařit a bude přát počasí, dnes máme v plánu urazit alespoň jedna a půl etapy. Nicméně den nezačíná dobře. V noci mrzlo. Nejsme na to dostatečně vybavení, tak jsme i po oblečení všech dostupných vrstev klepali kosu.
Ráno jsme si pospali do 8 h, ať se pořádně prohřejeme. Byla opravdu chuťovka navlékat si mokré ponožky a boty. Chodníček nás ještě chvíli vedl příjemnou pěšinkou lesem a pak začal stoupat do sedla Bocca San Petru (1452 m.n.m.), kde stála malá kaplička.
Podle předpovědi dnes bude pršet. Různí se to, ale srážky nemají překročit 2 – 5 mm. Můžou být i bouřky, ale ty nebývají ráno. Vstáváme až v 7 h, protože jsme dobře ukrytí v lese. Zatím neprší. Užíváme si východ slunce v mracích.
Předpověď se vyplňuje. Sice už od 5 slyšíme šrumec, jak ostatní vycházejí, ale poté, co v 6 vykouknu ven, je jasné, že nikam nejdeme. Hranice mraků je kousek nad námi. Posuneme budík na 7 a chvíli na to začne hustě pršet.
