Od Gennaia k Balzoni – o dynamické počasí není nouze!

(18. 9. 2018)

Denní vzdálenost: 13km

Lokality: Monte Gennaio, Passo Cancellino, Passo Strofinatoio, Lago Scaffaiolo, Bivacco Musiani, Passo di Croce Arcana, Il Pizzo, Colle Piaggiacalda, I Balzoni


Ráno se probouzíme do krásného dne. Nevědomky jsme postavili stan dveřmi směrem na východ, takže stačí otevřít předsíňku a ještě poleháváme s výhledem na vycházející slunce. Marki spala uprostřed a cítila se mezi námi sevřená jako sardinka, my krajní zase máme navlhlé rohy karimatek, ale za tu lehkou váhu to stojí! Nejsme ve třech moc sehraní, takže vypravit se nám zabere víc než dvě hodinky.

Po hřebeni vede úzký chodníček, po stranách jsou prudké srázy, travnaté i kamenité. Bukový les nás zavede do sedla, ze kterého vycházíme na Monte Gennaio (1814 m. n. m.), kde sice značka nevede, ale krásně vyšlapaný chodníček nám prozradil, že by byla škoda ho vynechat. Na vrcholu nás čeká křížek a 360° rozhled.

Když jsme byli před nedávnem v Západních Tatrách moc se nám líbilo, že jsme po cestě potkávali kameny s inspirativním textem nebo malůvkou.

Marki před odjezdem koupila voděodolný fix na kámen a ve volných chvílích tvořila něco podobného. S Jankou jsme se za břicha popadali, když její první počin byl málem i poslední, protože na fix moc přitlačila a vyřinul se z něj proud barvy.

Čeká nás příkrý, ale travnatý sestup do Passo Cancellino a následný výstup do sedla Strofinatoio ve výšce 1850 m. n. m., odkud se otevře pohled do civilizace. Před námi je široké údolí s několika chatami, lanovkami a vleky – jedno z místních lyžařských center. Počasí se kazí a občas nás pohltí mlha. Krajina hýří barvami, ale jednoznačně vede červené borůvčí.

Po hraně pokračujeme asi hodinku k jezeru Lago Scaffaiolo. V blízkosti je velká a moderní chata, která má být otevřená do půlky září, takže kafíčko jsme těsně nestihli. Je tady i zdroj vody, tak poprvé doplníme stavy – filtrování téměř 8 litrů už není s našim filtrem žádná zábava, zvlášť když pofukuje mrazivý vítr.

Zdejší jezera asi nebudou ta typická, modrá jako z pohádky, ale barvou připomínají spíše české rybníky.

Předpověď straší blížící se bouřkou a opravdu nás pohltí mrak a hřmí. Využijeme původní starou chatu Bivacco Musiani na druhé straně jezera. Uvaříme si horkou čokoládu a mezitím se k nám přiřítí Ital (první člověk, kterého jsme prozatím potkali), že ztratil telefon a potřebuje napsat ženě. Chvíli pobíháme kolem, než chytneme signál. Žena žije bohužel ve Španělsku a chlapík nezná předčíslí, to ještě společně dáme dohromady, ale pak si nemůže vzpomenout ani na správné číslo a zprávu se bohužel nepodaří odeslat.

Přestalo pršet a cesta je střídavě v mraku, střídavě se nám odkryjí výhledy na všechny strany. Hřeben je široký, ostatně dle mapy se jedná o cyklostezku. Vynecháváme vrcholové partie co to jde, ať zbytečně neprofoukneme a po 2 hodinách se ocitáme na kopci s několika vysokými stožáry s anténami. Vypadají už dost sešle, předpokládám že jsou nefunkční. Jen pár metrů pod nimi je sedlo Passo di Croce Arcana s vojenským památníkem. Vede tudy prašná cesta spojující protilehlá údolí, údajně oblíbená mezi motorkáři. Potkáváme první stádo černých oveček. Pasáčci jsou tady líní, tenhle ho hlída z auta.

Pokračujeme přes Il Pizzo, Cole Piaggiacalda až na I Balzoni (1752 m. n. m.), kde na nás sedne hustá mlha a tak nevidíme vhodné místo na spaní. Zůstaneme raději jen pár desítek metrů pod vrcholem, kousek od stezky. Schovávat se nemusíme. Potkáváme každou chvíli nějaká ohniště, chaty už jsou zazimované a prozatím jsme potkali jen dva živáčky. Místy se tvoří „okna“ a my se kocháme západem slunce a všudypřítomnými kopečky. Po setmění mlha ustoupí a vykouknou hvězdy, tak ještě chvíli blbneme s čelovkami a foťákem a šupky dupky do hajan.