(20. 9. 2018)

Denní vzdálenost: 14km

Lokality: Passo di Annibale, Monte Rondinaio, Foce a Giovo, Lago Santo, Passo Boccaia, Monte Giovo, Cole Brucciata, Cima dell Omo, Bivacco della Caciaia


Noc na chatě u Lago Nero byla úžasná. Měkoučké čistě povlečené matrace a teplo. A naprostý klid. Největší překvapení ale nastane při úsvitu, kdy skrze okno posvítí první paprsky slunce zrovna na hlavu Marki. Jako kdyby si to místo na horní posteli cíleně vybrala 😀

Nebe je opět čisté a teplota je příjemná. Večer jsme si říkali, že nebudeme sušit a skládat stan, určitě tedy vyrazíme mnohem dříve. Co myslíte. U chaty je taková pohoda, že nakonec vyrazíme až před 11 hodinou! To máte snídani na lavičkách s rozhledem na jezero, ranní hygiena u jezera, úklid chaty. A čas letí 😀

Stezka nás zavede do svahu nad jezero, konečně vidíme, že je docela plytké. Proto asi bylo docela teplé. Když se přehoupneme přes sedlo, zarazí nás nečekaně hodně civilizace. Všude lanovky, vleky, sjezdovky a chaty. Hmm. Chvíli jsme měli pocit divočiny. Stezka pokračuje přes jednu z horních stanic lanovky až ke staré chatě v sedle Passo di Annibale. Dolní patro je otevřené a skrze obloukové okno nabídne parádní výhled do dalšího údolí s tyčící se Monte Rondinaio. Dle věcí okolo nám připadá, že se chata možná bude rekonstruovat. Pokračujeme sestupem do sedla Foce a Giovo a někdy v polovině cesty nás zastaví šílený rachot směrem od úbočí Monte Rondinaio. Poprvé vidíme masivní sesuv skály a kamení. Po půl minutě rachot utichne a zvedne se oblak prachu. Ze sedla volíme snadnější cestu a scházíme k Lago Santo.

V blízkosti jezera začneme potkávat turisty, je vidět, že je to oblíbené místo. A nedivíme se. Jezero je obklopeno vysokými skalnatými horami, voda je sluncem prozářená a průzračně modrá. Je tady několik chat a hned první je pension/ristorante. Super dáme si pivko! Nedáme. Jsou 3 hodiny a právě zavřeli.

OK. Nepotřebujeme Vás. Uvaříme si kafe 😀

Pauza je delší, musíme nafiltrovat vodu. Aspoň máme čas na pozorováni volavky. Stezka pokračuje po pravém břehu jezera kolem dalších chat. Odtud mírně stoupáme do sedla Passo Boccaia. Potkáme tam dva seniory, co při pohledu na nás mrknou na hodinky, pak na sebe, a pak se na nás obdivně usmějí. Je jim totiž jasné, že do žádné chaty nedojdeme a spíme venku 😀 Přehoupneme se do dalšího krásného údolí. Nad námi se tyči Monte Giovo s hezkou nadmořskou výškou 1990 m. n. m. Je to skoro rovinka, takže cesta do sedla Cole Brucciata plyne rychle.

Tam se ocitneme na ostré hraně hřebenu. Cesta by odtud měla vést na vrchol Cima dell Omo, ale nějak ji nemůžeme najít. Značený je jen travers kolem. Pokračujeme tedy po něm. Když po 15 minutách Marki vykoukne přes další hranku, zavola: „Ovce!“ A hned v zápětí: A sakra! Pes! Hnusný pes! Vykouknu na něj a 3 metry před námi docela otrhaný ovčácký pes. Kouká co bude. Naštěstí hnedka vykoukne i pasáček, jsme klidní. Cesta ale odtud vede buď přes stádo ovcí po traversu, nebo konečně odbočuje nahoru na vrchol. Neváháme a odbočujeme na hranu vedoucí na vrchol.

Výstup je docela snadný po zeleném svahu. Zvedne se ale silný vítr. V polovině posvačíme a užijeme si závětří. Na vrcholu ale fičí jako hrom. A taky vidíme dál. A to nás dost zneklidní. Následuje ostrá hrana zcela bez možnosti přespání, tipujeme to minimálně na 2 hodinky. Tolik času ale už nemáme. Pustíme se do sestupu, ten ale patří k tomu nejhoršímu na trase. Na jedné straně ostrá skalnatá hrana, na straně druhé sice oblejší, ale sesouvající se jemná šotolina. A do toho docela silný vítr. V serpentinách pomalu scházíme, občas chybí značky a stezka není zřejmá. Konečně v sedle. Rozhodujeme, že pokračovat by nebylo bezpečné, zatměli bychom.

Sestupujeme tedy zpět a doufáme v místo někde u traversu. Ze začátku ale všude nacházíme jen ostré svahy, rovinka žádná. Nakonec ale narazíme na šipku vedoucí k Bivacco della Caciaia. Je to tam 20 minut. Na google ověříme, že je to volně přístupná chata, a dokonce vypadá moc pěkně. Jdeme tam!

Po pár metrech sejdeme na cestu pro jeepy, takže jsme rychlí. Cestou potkáme pasáčka se psy, kterého jsme potkali v traversu. Naštěstí pro nás míří dolů. Napadlo nás totiž, že na chatě může přespávat taky.

Chata je prázdná a moc pěkná. Chvíli sice překládáme cedule, zda ji můžeme použit, ale nakonec usuzujeme, že je opravdu veřejná. Je v ní totiž zařizená kuchyň, a spoustu potravin. Kafe, těstoviny, kečup, koření, olej, pivo. Dokonce plynová bomba a velký 3-plotýnkový vařič. Nejsou zde ale postele, jen velký stůl s lavicemi a prostor na zemi. Nevadí, naše karimatky Klymit jsou super 😀