LH24 – Jak jsem protrajdala 24 hodin na Lysé hoře

Patřila jsem k těm, kteří si pomyslí, že běhat 24 hodin po jednom kopci a navíc v lednu může snad jenom blázen. Ale těch bláznů je tam každý rok více než 1000. A já jsem letos na LH24 byla jedním z nich.

Budete se asi divit, ale zdaleka ne každý běží! Na závod se hlásí běžci profíci i amatéři, chodci i procházkáři. Jak se říká, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ten kolektivní duch, plný odhodlání, kdy všichni mají stejný cíl, mě okamžitě uchvátil.

Nebyla to pro mě první zkušenost se závodem tohoto typu. V roce 2013 jsem ukecala svého bratra, aby se mnou vyrazil na Beskydskou sedmičku (B7). Kdo neví, o co jde, jedná se o extrémní horský dálkový pochod nebo ultramaraton chcete-li, vedoucí přes Moravskoslezské Beskydy v délce přes 90 km s převýšením okolo 5000 m. Dali jsme do toho všechno, ale do cíle jsme nedošli. Skončili jsme asi 15 km před ním. O rok později jsme měli repete, ale už v půlce závodu mi odešlo koleno. Brácha mi řekl, že do dalšího závodu se mnou nepůjde, dokud si nebude jistý, že ho určitě dokončí. Měla jsem pocit, že napodruhé už mi to stejně nic nového nepřineslo, tak jsem si dala několik let pauzu.

Proč LH24?

24 hodin na Lysé hoře je trochu jiný závod. Dvojice i jednotlivci zdolávají 11 km okruh, s převýšením cca 800 m, dokud jim síly stačí. Ti nejlepší to zvládnou otočit i 14krát. U jednotlivců má dokonce statut „zimního mistrovství ČR v horském maratonu“. Každý rok jsou jiné podmínky, v závislosti na teplotě, větru a množství sněhu. A letos to prý bylo těžké díky enormní sněhové nadílce. Některé úseky se bořily, některé klouzaly, téměř celou dobu chumelilo a teplota se držela pod nulou.

K přihlášení mě inspiroval kamarád, který o závodě moc pěkně vyprávěl. Barvitě mi popisoval, jak si člověk sáhne leckdy až na dno, jaká je to zkouška vůle vyrazit znova a znova na kopec, do mrazu a vichru z vyhřátého zázemí, ale hlavně jaká tam panuje přátelská atmosféra. Lidé jsou si blízko – jsou mnohem víc v kontaktu než na B7.

Loňský rok jsem se potýkala se zdravotními problémy, a proto jsem dlouho váhala, jestli se přihlásit. Mám na to dost energie? Jsem dost v kondici? Nejsem přece běžec! Ale srdce mělo jasno, zvítězilo nad rozumem, tak jsem zrušila plánovaný ples a sehnala si registraci pro jednotlivce z druhé ruky. A začala se těšit jako malá!

Bez tréninku to nepůjde

Protože se řídím heslem „kdo je připraven, není překvapen“, poctivě jsem trénovala. Trénink mi ale zkomplikovalo vleklé nachlazení. Měla jsem na to necelé dva měsíce. Třikrát týdně jsem vyběhla na pár kilometrů po okolí a alespoň jednou vyrazila na hory. Zjistila jsem, že dvakrát po sobě vyšlápnout Lysenku není problém, a že mě to dokonce baví. Mě, která přece „nikdy“ nechodí dvakrát stejnou cestou. Byly doby, kdy jsem Lysou úplně bojkotovala. Vadilo mi, že se z ní stala komerční hora. Ale dnes jsem zato vděčná. Vždyť ona nám tu Beskydskou divočinu chrání tím, že působí jako magnet.

Každý jednotlivec si může zvolit jednoho človíčka jako osobní podporu. U mě volba padla na taťku. Přišlo mi to jako pěkný společný zážitek, na který si i po letech zavzpomínáme. 20 minut před koncem okruhu jsem mu vždy zavolala, co mi má přichystat. Jednou byl zrovna na vycházce a musel si dát 3 km sprint, podruhé neměl signál, potřetí zaspal… ale nakonec byl vždy včas tam, kde jsem ho potřebovala!

Poslední přípravy

Tři dny před závodem je vhodné se šetřit a nesportovat. Tělo je potom natěšené na pohyb a hýbe se skoro samo. Nohy je třeba si několik dní předem intenzivně promazávat, aby se nedělaly puchýře. Vhodné jsou tenké sportovní ponožky, které dobře drží. Taky jsem se dozvěděla, jak si mám správně uvázat běžecké boty – k čemu je na nich poslední dírka. Slouží totiž k upevnění paty! Na startovní číslo je dobré mít pásek, ať si zbytečně nepropichuji věci. Tolik dobrých rad, jsem od kamarádů dostala! Akorát žádné běžecké boty zatím nemám. Na závod mi stačily měkké trekové Keeny, a pokud člověk neběží, byla to dobrá volba. Na pásek jsem sice koupila krásnou květinkovanou gumu, ale byla jsem příliš líná si ho ušít. Tak příště :-).

Večer před závodem jsem úplně klidná. Je to takový ten pocit, kdy víte, že všechno je a bude tak, jak má být. Dozvídám se kolik mých blízkých a známých přemohla zvědavost a chystají se zítra taky na výšlap, aby mě mohli po cestě podpořit a nasát atmosféru. Vstávám ve 4 a vím, že následujících 30 hodin nehodlám spát.

Jak to probíhalo?

Akreditace závodníků probíhala v areálu bývalé pily v Ostravici od 7h a byla naprosto bezproblémová a rychlá. Zavazadla i lidé jsou potom přepraveni dodávkami k hotelům Sepetná, Ondráš nebo Sluníčko. Já měla registraci typu BASIC, takže jsem měla nárok na plochu 2 x 1 m ve společných prostorech, vytyčenou lepícími páskami, kde jsme vybalili karimatku se spacákem, jídlo a spoustu náhradního oblečení. A co jsem vlastně jedla? Měla jsem takový malý raut – dýňovou polévku, řepové rizoto, obložené chleby, buchtu, raw kuličky, ořechy v čokoládě a banány. A taky jedno sacharidové šidítko z Nutrendu 🙂 .

3, 2, 1, … START !

Málem jsem zmeškala START, protože jsem se zdržela ve frontě na WC a potom si v rychlosti sundávala nadbytečné vrstvy oblečení. Hlavně, že jsem se kamarádovi smála, když se mu v minulosti stalo něco podobného. V předních řadách se závodníci rozběhli, ale většina kráčela rychlou chůzí v dlouhatánském štrůdlu. Nikde žádná čipová kontrola, první je až na vrcholu. Za transformátorem jsem nasadila rychlé tempo, které mi ale vydrželo pouze k odbočce u studánky Butořanka, kde začíná neoblíbený, sprostě přezdívaný krpál. Tam se průvod téměř zastavil a rázem se cítíte jako ve frontě u pokladny. Těch pár minut zpoždění nikoho nezabije, ale trochu to zkazí prvotní nadšení z pohybu a závodního ducha.

Měla jsem pocit jako v pohádce. Každý strom mi připadal jako nějaká postavička. Udělala jsem chybu, že jsem si nevzala návleky a celý zbytek závodu jsem pak měla mokré boty. A taky o tom to je – člověk se dostává do různých nových situací, se kterýma se musí nějak vypořádat.

Druhé a třetí kolo jsem si maximálně užila, prozpěvovala jsem si a kdykoliv jsem měla tendenci polevit nebo zpomalit, ozvalo se ve mě – běž, šlapej, snaž se, dokážeš to lépe… Nahoře jsem se nezastavovala, abych neprochladla. Pochopila jsem, že po cestě nepotřebuji jíst ani pít, doženu to v depu. Voda mi stejně po chvíli v láhvi zamrzla. Jediný můj doping byl hroznový cukr. Po cestě potkáváte nadšené skupinky výletníků, kteří fandí, cinkají, řehtají a jinak podporují k lepším výkonům.

Přituhuje

Ve čtvrtém kole začalo tělo pomalu stávkovat. Nemohlo ale soupeřit s nadšením. Záměr byl jasný – pošlapu, dokud to půjde. A ono to pořád šlo. Lákalo mě zkoušet být rychlejší než v předchozím kole. Bavilo mě si dávat výzvy – u toho padlého stromu budeš za dvě minuty…

Páté kolo bylo náročné. Nic moc jsem nesnědla. Tělo už protestovalo hodně a pod vrcholem mi definitivně odešlo koleno. Prosila jsem ho, ať se vrátí a zase se sejdeme na Sepetné, neposlechlo 🙂 . Když jsem se zastavila, hned se ostatní starostlivě zajímali, jestli jsem v pořádku. Lidé si uvědomují, že závod se koná v extrémních podmínkách a nejsou k sobě lhostejní. Snažila jsem se vychutnat si každý okamžik, myslela jsem, že je to mé poslední kolo.

Budu pokračovat?

V depu už mě čekal taťka a báječně mě podpořil: „Tak jak to vidíš, jdeš? Určitě jo! To zvládneš s přehledem! Makej!“. Prostě ideál. Než dodal: „Takhle jsi chtěla, ať to řeknu?“ 🙂

Navlékla jsem se do lyžařského, ve snaze zbavit se zimnice, snědla několik hroznových cukrů, koleno omotala obvazem a vyrazila. Na LH24 je krásné, že se jde z většiny za tmy. Člověka nerozptyluje tolik vjemů a poklidná energie přírody se přenáší na všechny a všechno. Dalo mi pořádně zabrat kolo dokončit, komfortní zóna byla mnohonásobně překročena. Připadalo mi nekonečné, tentam byl můj klid, příjemných myšlenek bylo méně a méně. Volala jsem taťkovi, kdy dorazím a ať vše rychle zabalí. Bylo mi jasné, že si nesmím lehnout, jinak mě bude muset odnést. Vůbec mi nedocházelo, že bych se měla v cíli radovat, až zpětně mi táta řekl, že byl zaskočen, když jsem ho zaúkolovala a ani jsem nepočítala, že mě bude vítat. Cítila jsem ohromnou úlevu, že jsem dokázala dojít a navíc po svých. Rozhodování, kdy pokračovat a kdy skončit je těžké a bylo očividné, že v mém případě už to mělo být o kolo dřív. Možná jsem si mohla dát jiný záměr. Třeba půjdu jen do té doby, dokud mi to bude dělat radost. Svoz osob na parkoviště nebyl zajištěný, odváželi pouze zavazadla. Těch pár kroků navíc už musí každý zvládnout, ale byly to ty nejtěžší kroky.

Schválně jestli poznáte, která fotka je před závodem, a která po něm :-).

Pár slov na závěr

Připadá mi úsměvné, jak dramaticky popisuju těch mých 6 koleček, když nejlepší žena jich zvládla 11 a byla stále svěží. Ale za jejím úspěchem stojí pořádná disciplína, tu obdivuji a teprve se ji učím. Třeba už příště z kopce taky poběžím. Tělo je zázračné, co dokáže a opět se mi potvrdilo známé heslo, že když má člověk pocit, že už nemůže je to teprve 5 % jeho celkových možností. Překvapila jsem sama sebe, spoustu věcí si uvědomila, načerpala jsem tolik inspirace a získala cenné zkušenosti. A taky mám dva černé nehty na památku 🙂 .

Jsem tak vděčná, že jsem se mohla zúčastnit! Trochu nahlédnout do pro mě neznámého světa. A moc se mi v něm líbilo! Kdyby mě měly odradit prvotní obavy a argumenty proti, seděla bych doma a sledovala průběh závodu na internetu, představovala si, jaké by to asi bylo, a litovala, že jsem nenašla odvahu se přihlásit. Srdce nám často říká, co by si přálo, ale my ho neposloucháme, jsme racionální a hledáme důvody, ne způsoby. Proto to zkouším jinak. Vybírám si, co mě těší. Přijímám příležitosti – s radostí, ne se strachem.

P.S.: Taťka, věčný fotograf, si zapomněl protentokrát svůj aparát, ale to ho neodradilo a zachytil atmosféru telefonem. Sestříhal mi video níže, abych prý nezapomněla. Děkuji tati za všechno!