Vyberte možnost Stránka

Ráj trekařů, aneb jak jsme provětrali stan

autor: | Úno 8, 2017 | Gran Canaria, Kanárské ostrovy, Španělsko | 0 komentářů

Datum: 9. – 13.1.2017

Lokality: Artenara, Las Cuevas, Tamadaba, San Pedro, Cruz de Tejeda, Llanos de la Pez, Roque Nublo, Pico de las Nieves, Barranco de Guayadeque

Ráno jsme se rozloučili s domečkem, poklidili náš pokojík dalším dobrovolníkům a v 9 h už vyráželi miniautobusem z Teroru klikatými serpentinami směr nejvýše položená horská vesnička Artenara. U Raúla jsme si nechali vše nepotřebné, takže naše batohy mohly mít 9 kilo, nebýt mandarinek a avokád ze zahrádky :-).

Máme v plánu vyzkoušet místní státní kempy, které jsou zdarma, s pitnou vodou, wc, posezením a grily. Jsou umístěné v excelentních lokalitách, bohužel pouze v horách, ne v blízkosti moře, to by byli sami proti sobě. Akorát je potřeba si zažádat přes internet o povolení nejméně 3 dny předem a poté si ho na příslušném úřadě vyzvednout.

Artenara je vlastně jedna velká vyhlídková plošina. Pohled do ohromného zeléného údolí s Tejedou, Roque Nublem a Bentaygou je dle mého to nejkrásnější z Grancanárské přírody. Kocháme se pohledy z jednotlivých vyhlídek a 2 h utečou jako voda.

První dvě noci spíme v přírodním parku Tamadaba. Je to borovicemi zarostlá náhorní plošina zakončená z jedné strany vysokými útesy, ze kterých je parádní výhled na oceán, Agaete a jeho údolí. Pod útesy vedla světoznámá panoramaticá silnice GC-200 až na jih, prý velmi nebezpečná díky padajícímu kamení a prudkým srázům. Nyní je ale trvale uzavřena následkem sesuvu z podzimu loňského roku. Má ji nahradit v nejbližší době tunel.

Z Artenary vyrazíme po úzké asfaltce do Las Cuevas – vesničky plné skalních domků. Nejvíc nás láká prozkoumávat ty opuštěné. Soutězkou Lugarejos sejdeme za doprovodu kozího stáda do stejnojmenné vesnice, která je opět plná jeskyní. V údolí leží tři přehrady, za jednou z nich se začneme šplhat 400 výškových metrů přehledným borovicovým lesem. Tamadabou vede asfaltový jednosměrný okruh. 

Po 5 h konečně přicházíme k ceduli „area recreativa“, která nás ovšem nepotěší, neboť zjistíme, že kemp je umístěný ještě necelý kilometr odsud. Vzdálenost by až takový problém nebyla, ale dle cedule je posezení a ohniště pouze tady. Jdeme tedy do kempu postavit stan a po setmění vyrážíme zpět k rekreační oblasti opéct si večeři a trochu se zahřát. Přes den bylo nečekaně teplo, takových 22 stupňů, večer teplota spadla k 10. Kemp je oblíbený mezi horolezci. Kromě nás jsou tu ještě 2 karavany a 3 stany. 

Druhý den se procházíme po hraně útesu a v blízkosti kempu nacházíme 3 fajné vyhlídky. Kemp a rekreační zónu propojuje dobrodružná stezka po starém vodním kanálu. V téhle oblasti je několik již nefunkčních nádrží a důmyslných filtračních systémů z dob minulých. 

Podnikneme okružní výlet, ze kterého nám spadla čelist, jak byl WAU! 20 km, převýšení přes 2000 výškových metrů a kochací pauzy nám zabraly celý den. Sešli jsme z Tamadaby do vesničky San Pedro zeleným a špičatým Agaetským údolím. Prý se tu nachází i dobře zajištěná ferrata. Moc se nám líbila travnatá vyhlídková plošinka Era de Berbique, která přímo vybízela ke kempingu. 

Ze San Pedra plynule stoupáme přes osady Berrazales a El Sao, obklopeni ovocnými stromy a máme pocit, že se tu zastavil čas. Tu a tam mineme nějaké skalní domy a na kolmých svazích se bavíme hledáním jeskyní a jiných pozůstatků civilizace. 

Značně opocení se vyškrábeme k vyhlídce ve vesničce skalních domků El Hornillo a máme celé údolí jako na dlani. Odsud už vede afaltka až k přehradě Presa de los Perez, kde nás vyděsí několik místních loveckých psů, naštěstí za plotem. Odtud už stoupáme na Tamadabu borovicovými lesy a zatmíme. Ale i taková vycházka s čelovkami pod hvězdnou oblohou stojí zato! 

Jsem úplně vyplivnutá a po rychlé večeři se utíkám schovat před větrem do spacáku. Kamča jde ještě pokecat s partou čechů, kteří přijeli na Gran Canarii boulderovat.

Ráno už před devátou šlapeme po silnici a doufáme, že někoho stopneme. V kempu bylo možná 5 dodávek a 5 aut, takže nic moc. Po 4 kilometrech projede první vůz a v něm češi z kempu. Smilují se nad námi a svezou nás několikakilometrovou zajížďkou až do Artenary. 

Dokoupíme zásoby a za zajímavou skalní kaplí pokračujeme po hřebeni s výhledy na všechny Roque a Tejedu až do sedla Cruz de Tejeda. Seznámíme se s příjemným britským párem a chvíli putujeme spolu. Zajímavostí jsou zachovalé jeskyně Cuevas del Caballero, kde si dáme oběd. V sedle nás doženou mraky a vichr, prý typický fenomén, řítící se ze směru, kde leží Teror. Tak proto jsme téměř nikdy neviděli na hory! Je tady pár stánků, několik restaurací a ohromný hotel. Místo je východiskem turistických stezek do všech stran.

Pokračujeme hřebenovkou až na Llanos de la Pez, kde máme další kemp. Projdeme přes nejlepší grankanárskou vyhlídku Degollada de la Cumbre, kde už není vidět ani na krok a konečně vyjdeme z mraku. Před námi je Roque Nublo a rychle se měnící obloha, tak na údolí omráčeně hledíme při západu slunce. 

V kempu je zase oddělená rekreační oblast od tábořiště, ale tentokrát máme i grily i posezení! Vše je opět upravené a čisté a kromě nás jsou tu ještě dva stany. Vítr nás nažene do spacáku chvíli po setmění. Teplota v noci spadne až k nule.

Další den podnikneme moc povedený okružní výlet přímo z kempu na Roque Nublo – symbol Gran Canarie. Stezka vede příjemným terénem ani ne hodinku kolem přehrady Presa de los Hornos. Pár stánkařů na parkovišti pod skaliskem prodává místní dobroty z mandlí z Tejedy. Odtud už proudí davy turistů vzhůru na skalnatou plošinu s 360 stupňovými výhledy, ze které se tyčí jako prst monumentální útvar, kolem kterého nejsou žádné zábrany, takže se turisté snaží dostat na ta nejzazší místa nad srázem při honbě za nejdramatičtější selfie. Znovu se setkáváme s britským párem ze včera. Jsou tak laskaví, že nás pozvou k sobě do Londýna, ať se lépe poznáme a máme tam nějaké zázemí, když jsme v Anglii ještě nebyli.

Kolem Nubla se dá udělat krátký okruh tak na hodinku, aby si člověk více vychutnal okolní panoramata. Cesta zpátky do kempu nás překvapila svou krásou. Prudké stoupání na vedlejší skálu je odměněno další parádní vyhlídkou a dvěmi jeskyněmi s bivakem ze slámy. Stezka vede bezejmenným hřebenem vysoko nad silnicí, kolem zavřené turistické chaty a vyústí v rekreační oblasti u kempu. Zima a vichr jako včera nás utvrdí v rozdělání ohně a „grilování“ kukuřice v plechovce a croissantu s čokoládou.

Ráno odcházíme po úsvitu směr nejvyšší hora Pico de Las Nieves (1949 m.n.m.), kde se dá mimo jiné dojet autem a na jejímž vrcholu je vojenská základna s radarem. No úplně se Vám tam chce. Kamil je ale nadšený a na radar takhle zblízka se těší. Ještě že samotný vrchol tvoří vyhlídka vytesaná do skály a pohledy na druhou stranu až k moři odlákají pozornost. 3 km pak pokračujeme po asfaltce, podél které je zachováno několik „Pozos“, což jsou několik metrů hluboké jámy na led, který se zde v dobách minulých v zimě nastřádal a během zbytku roku těžil a prodával. Nyní už tu ani nesněží.

Máme v plánu sejít až do historické vesnice Agüimes, která leži asi 15 km od letiště, kde máme v 8 večer rezervované auto. Stezka vede kolem zelení zarostlého kráteru Los Marteles a dále soutězkou Guayadeque, kterou musí každý, kdo navštíví Gran Canarii, vidět. 

V soutězce v tuto dobu začaly kvést stovky mandloní, což je nejlepší čas na sběr mandlí, které se povalují všude po zemi, neboť dle barvy květu poznáte jestli bude hořká nebo sladká. Dle místních růžový květ = FUJ! 

Čím jsme níž, tím jsou okolní vrásněné skály vyšší a jakmile dojdeme k parkovišti u Montaña de las Tierras, má už soutězka charakter kaňonu jako někde v Pyrenejích. Kolem hory Tierras mají místní kolem dokola vybudované skalní domky a do jednoho z nich jsme měli možnost nahlédnout. Byl zařízený jako muzeum a v jedné z místností se prodávaly suvenýry. Mají tu dokonce stylový skalní hotel s restaurací ala Flinstonovi.

Dál už pokračujeme po asfaltce a stopujeme jako o dušu, ale neúspěšně. V kaňonu je spousta jeskyní a bizardně umístěných včelínů. V půli cesty nám zastaví vysmátý místňák a sveze nás až skoro do vesnice.

Agüimes má pěkné náměstí a úzké staré uličky, ideální na večerní procházku. Autobus odtud jezdí na letiště co půl hodiny. Auto máme opět objednané od levného Goldcaru, tak ho důkladně prohlížíme a nafotíme a strávíme tím klasicky necelé 2 hodiny. Tentokrát máme štěstí a dostaneme naleštěný funglnový Hyundai i20. 

Huráá směr Teror! Naposled „domů“. S Raúlem jsme domluveni, že můžeme zůstat přes noc. Domeček je úplně přeuspořádaný. Náš pokoj už je připravený k pronájmu. A ten druhý, který jsme škrábali, je už natřený na bílo a připraven na stěhování. Všude je spousta nového nábytku a dekorací. Zúčastníme se opět terapie hudbou a dostaneme klíče od domu Raúlova bratra Hectora, kde máme přespat za něčím žlutým, nerozumíme přesně čím. 

Suveréně si odemkneme, neboť dům má být prázdný a narazíme na chlapíka s ručníkem kolem pasu, co právě vyšel ze sprchy. „Vy tu budete spát?“, ptá se. „Ano, za něčím žlutým!“, odpovídáme. Jsme tak zaskočení, že jen koukáme a mlčíme. Chlapík nás zavede k žlutému závěsu vedle svého pokoje, za kterým je dvojmatrace. Dojde nám, že je to host, který má přes AIRBNB u Hectora ubytování. 

Vyspíme se dorůžova a chceme se rozloučit s Raúlem, ale ten není doma a v celém domě panuje hrobové ticho. Natrháme si poslední tašku mandarinek a vyrážíme vstříc novým zážitkům.

O AUTOROVI

Marki

Marki

Snažím se žít v souladu s heslem, že správně vidíme jen srdcem. Věřím, že každý sen je uskutečnitelný. Ráda přijímám výzvy a vytrvale se ženu za svým cílem, krůček po krůčku. Někdy jsem jako tvrdohlavý mezek, který se musí spálit, ale i tyto zkušenosti jsou potřeba, abych se z nich mohla poučit. Strach není můj nepřítel, ale učitel. Snažím se dělat, co mě těší, ve všech sférách svého života. Radost je můj poklad.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!