DENNÍ VZDÁLENOST – 12 km

STOUPÁNÍ – 500 m

KLESÁNÍ – 1700 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 537 km


Když jsme večer zalezli do stanu, začal nárazový vítr zase sílit. Doufali jsme, že jako každý večer se setměním poleví. Tentokrát ale stále sílil. Dlouho jsme byli v klidu, ale když už se stan začal celý prohýbat, nešlo to ignorovat. Tuto noc jsme spali možná 2 hodinky. 

Nervózně jsem pozoroval, co se stanem poryvy větru provádí a občas tyčkám pomohl náhlý nápor větru snášet. V předchozích větrných místech jsem lepšímu upevnění stanu pomohl trekovými hůlkami tak, že jsem ji zarazil do země a boční provaz tím mohl upevnit přes metr vysoko za hůlku. Tím se stabilita výrazně zvýšila, ale podmínkou bylo pevné uchycení pomocné šňůry od hůlky do země. To tady rozhodně nešlo zajistit a pokud by později kolík povolil, bylo by to ještě horší. Nicméně jsem vymyslel jiné řešení. Hůlky jsem zarazil do země v obou vestibulech stanu tak, aby podepřely horní konstrukční prut v zesíleném místě stanu. To stabilitě výrazně pomohlo, bohužel na jedné straně hůlka nikdy moc dlouho nevydržela a při velkých poryvech padala. Někdy vydržela hodinu, někdy 5 minut. Těšili jsme se na svítání, abychom už vstávali. Neuvážlivě jsme si vybrali opravdu špatné místo. Jedno je ale jisté. Příště budeme chytřejší! 

Ráno z tohohle zakletého místa s radostí prcháme. Projdeme kolem jezera, přes malé sněhové pole a jsme v otevřeném údolí, které už je osvícené vycházejícím sluncem. Najdeme si závětří, snídáme a kocháme se. Kolem mezitím začnou probíhat první lidé. Úmyslně píšu probíhat, jelikož při pohledu na ně se společně zamýšlíme, kam se vytratili běžní turisté nebo rodiny s dětmi se svačinou na zádech. Přes 80 % lidí je totiž navlečeno do barevných elastických kombinéz a na zádech mají maličký běžecký batoh, do kterého se vejde maximálně energetický gel a tyčinka na svačinu. Společným znakem je pro ně to, že téměř běží. Hodně jich jde samotných, maximálně ve dvojici. 

Z turistiky se stal výkonnostní sport a z přírody pouze vylepšený běžecký pás, jelikož lidé často ani nestihnou vnímat, jak se krajina kolem nich mění. Nicméně všichni a vše kolem nás zrychluje a je naivní si myslet, že tohle bude výjimkou.

Pokračujeme dolů zajímavě členitým údolím, k chatě Refugio de Comapedrosa. Celou dobu kolem nás hučí potok, který místy padá ze skály a utváří vodopády. Stezka nevede přímo kolem chaty, tak scházíme dál. Klesání je výrazně prudší a čeká nás „schodovitý“ sestup. První, co při sestupu vidíme, je SKI areál Arinsal, kde je pouze několik hotelů a parkoviště. Na první pohled nás zaujme obrovská hráz přes celé údolí. Pod ní vede tunel a přes ní stará štěrkové cesta do kopce. Dočítáme se, že je to lavinová hráz. Nikdy jsme nic podobného neviděli. Nabízí se ale otázka: Zda jsou tady opravdu tak obrovské laviny, co těch pár domů a hotelů před hrází? Asi smůla :-).

Blížíme se k centru města a hledáme klasické věci co potřebujeme: Obchod, záchod a pokud je tedy nějaká historická část, rádi si ji projdeme. Zjišťujeme, že za chvíli je siesta, tak v poklusu hledáme obchod a naštěstí je ještě otevřený. Chceme najít klidné místo na oběd a potom si dát nanuky. Máme na ně chuť už nějakou dobu, ale v malých horských vesnicích je nemají. Zmrzlina se tady nevede prakticky vůbec.

Mezitím se v okolních ulicích udělalo rušno a všude jsou slyšet a vidět speciálně upravené motokrosové motorky. Jezdí jich kolem desítky. Zjišťujeme, že se tady konají motokrosové závody. Zrovna se jezdí etapa v řece protékající městem. Je zajímavé se z mostu dívat 3 metry pod sebe na motorky ve vodě. Chvíli to sledujeme, ale máme hlad. Úplnou náhodou zabloudíme do staré části města. Kamenné domky, úzké uličky a schody. Najdeme lavičku přímo u domu, ale nikde nikdo, tak snad se nebudou zlobit, že jsme si tu ohřáli fazole :-).

Vyrazíme. Čeká nás dnes ještě dlouhá cesta. Musíme vystoupat do sedla Coll de les Cases ve výšce 1958 m.n.m., kde plánujeme přespat. Stoupáme nejdříve serpentinami kolem krásných vilek. Je zjevné, že většina staveb je nových. Potom už začíná typické stoupání v Andoře – kolmo nahoru. Celá cesta je lesem a výhledy žádné. Les je ale netradičně celý zelený, se spoustou jahod a staré stromy strašidelně vržou. V sedle je krásná louka a rozhledy, ale silný vítr, takže musíme pokračovat. Dnes už opravdu potřebujeme klid. Dáme si dlouhou pauzu a vytáhneme chipsy a pivo – pohoda musí být! 



Pokračujeme dolů. Sestupová cesta vede opět krásnou stezkou lesem, po které skoro běžíme, jak se jde dobře. Za necelou hodinku jsme témeř v Arans. Zaujme nás rovinka hned za kamenou zídkou u stezky s pěknými rozhledy na vesničky v údolí pod námi. Doufáme v klidnou noc bez větru a zvěře. Nakonec se to potvrdí a dokonce mám chuť po setmění vyfotit pár fotek noční oblohy.