Vyberte možnost Stránka

GR 11 – 14. ETAPA (18.7.) – Smrt v očích

autor: | Srp 12, 2016 | GR11, Španělsko | 2 komentáře(ů)

DENNÍ VZDÁLENOST – 13 km

STOUPÁNÍ – 1250 m

KLESÁNÍ – 400 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 254 km


Vstáváme kolem 7 h. Snídáme kulturně u stolu s lavičkami. 

Marki se mi za to často posmívá, ale já se zato nestydím. Jsem lavičkový závislák :-)!

Čekají nás cca 3 h výstupu k jezeru Embalse de Respomuso. Původní etapa byla právě k tomuto jezeru ve výšce 2200 m.n.m., odkud se další den mělo vycházet dle průvodce do naročného a jednoho z nejvýše položených sedel na GR 11 – Cuello del Tebarray ve výšce 2760 m.n.m.

Ráno se šlapalo fajn a stoupalo se pozvolně. Šlo se dobře díky ranímu chládku v úzké roklině. Před 11 h jsme skoro tam a zjišťujeme, že nahoře není jezero, ale přehrada. Úctyhodná výška na obrovskou betonovou hráz. Zajímalo by mě, jak to budovali, protože žádná cesta tady zcela jistě nevede. 

Vedle přehrady je chata Refugio Respomuso, tam ale nepotřebujeme, tak si trasu trošku zkrátíme tím, že přehradu obejdeme z druhé strany. Procházíme pod hrází – nepříjemný pocit. Kdyby začali odpuštět, měli bychom problém.

Pokřikují na nás svišti. Za poslední dva dny jsme jich viděli desítky. Na druhém konci přehrady si dáme dlouhou obědovou pauzu. Marki měla už delší dobu málo cukru, ale nechtěla obědvat, dokud nebude stín, takže se jí šlo dost blbě a pomalu. Když si chcete lehnout do trávy, nejde to bez podložky. Tráva je pichlavá a vjede do kůže jako po másle i přes oblečení. 

Stoupáme do sedla, ještě nám chybí dalších 550 výškových metrů. Po cestě musíme několikrát překračovat docela divokou říčku, zatím to zvládáme bez sundávání bot a jen hopsáme po kamenech. Bez trekových hůlek by to ale nešlo. Celkově je to naše nejdůležitější součást vybavení. Bez nich bychom batoh neunesli. Pomáhají nám lépe rozvrhnout zátěž mezi nohy a ruce. Když jsme unavení zajišťují nám rovnováhu. A že jsme unavení už po několika hodinách chůze každý den.

Jaké je naše překvapení, když kousek od horního jezera vidíme našeho starého známého Luce. Jde proti nám a sestupuje! Když se ve svahu potkáváme, zklamaně vypráví, že je pod sedlem hodně sněhových polí, které přecházejí v souvislou vrstvu sněhu a ledu a posledních pár metrů před sedlem je to po sněhu kolmo nahoru. Dost nás vyděsí, nesmeky jsme si v rámci úspory hmotnosti nevzali. Prý, když se pokoušel překonat první sněhová pole, na něj z vrchu mávali lidé, kteří se vraceli, ať to ani nezkouší a jde zpátky. Vypadá smutně a unaveně, ale už má plán sejít zpět do vesnice Sallent de Gállego a dopravit se autobusem k začátku další etapy. 

Loučíme se a jdeme dál. Dorazíme k hornímu jezeru a už tušíme, kudy cesta povede a kde jsou špatné úseky. Zespodu to vypadá pro nás schůdně. Určitě to alespoň zkusíme, každý má přeci jen jiné limity. Marki trochu bledne, neboť si ještě živě vzpomíná na naši poslední cestu sněhovým polem v Dolomitech, kdy nebýt jejího taťky a jeho kožených pohorek, kterými nám vysekával stupínky, nemuselo to pro nás dopadnout dobře. Jakmile se člověk rozhodne na sníh vstoupit, často je mnohem horší se vrátit zpět, než pokračovat dál.

U jezera ještě dáváme pauzu, ať načerpáme síly a oblečeme si kalhoty, kdybychom přece jen klouzali dolů. Při svačině si všimneme dvou batohů opodál. Je jasné, že někdo šel ohlédnout terén nalehko. Když se dvojice vrátí, jdeme zjistit, co zjistili. Začnou vyprávět a nám se hned zdá jejich přízvuk angličtiny povědomý. Ano, jsou to češi :-)! Takže to alespoň můžeme probrat detailně. Byli až u posledního úseku, dokonce ukazují fotku. Začátek je prý snadný, problém je jen ten poslední úsek. Prý jde obejít po suťovisku, ale je to 1 m vpřed a půl metru člověk sklouzne dolů. Jsou tady jen na dovolené. Nemají nesmeky ani hole, takže zůstávají u jezera a dál nejdou, i když je to taky mrzí. Kdyby prý měli hole jako my, pokusí se to projít.

Rozhodujeme se, že se jen tak nevzdáme a jdeme to zkusit. Začátek je suťoviskem sesouvajícím se jako hrom, jelikož je nacucané vodou z tajícího sněhu. Zkoušíme jít po sněhu, i když by to šlo ještě obejít, ať víme, jak se v něm jde. Je měkký a jde dobře zakopávat. Když přijdeme k souvislé vrstvě sněhu a ledu, zrovna v ní jdou dva lidé, oba bez nesmeků jen s holemi. Když starší pán dorazí na kameny, ptáme se jak to jde a hlavně jak to vypadá na druhé straně. Z toho totiž máme ještě větší strach. Sestup v tomto terénu bychom nezvládli. Chlapík gesty vysvětluje, že druhá strana je jednouduchá, žádný sníh tam není. Tvrdí, že nahoru to pro nás bude snadné, že nám udělal schody :-). Jdeme do toho. Vyhneme se s jeho ženou ve svahu. Začátek jde snadno, člověk se nesmí dívat dolů. Postupně se svah kolmí a začíná to být nepříjemné, ale ve sněhu jsou docela dobré stopy, které moc nekloužou. Cesty zpět už není. Marki má svou klasickou závrať a chytá ji panika, tak se snaží zrychlit, že ji téměř nemůžu dohnat. 

Dostáváme se pod skalní žleb, kde je ostrůvek suťoviska, ale stopy jakoby pokračují dále. Najdu si pevnější stupy a hledám GPSkou správný směr. Vypadá to, že žleb je správné místo. Značky samozřejmě žádné vidět nejsou. Po pár krocích zjišťujeme, že to vodou nacucané drobné kamení je horší než sníh. Už nám ale chybí jen cca 10m kolmo nahoru po rozeklané skále, kde se dá už pevně stát. Marki nemá sílu se přitáhnout, tak sleduju její vyděšené pohledy. Nakonec se to bezpečně podaří. 

Z opačného směru se vynoří další turista. Veselé nás chlácholí, že už jsme tam a čeká nás nádherný výhled :-). Po skále se vyhoupneme do sedla Cuello del Tebarray ve výšce 2760m. Na druhé straně to vypadá jako kráter sopky naplněný vodou. Téměř dokonalý kruh, kolem skalnaté vrcholy. Scházíme dolů zase žlebem, potom už jen traverzujeme stabilním suťoviskem do vedlejšího sedla Cuello del Infierno. Příhodný název :-). S napětím vyhlédneme přes hranu. Sníh. A hodně sněhu. Ale naštěstí s příjemným sklonem, takže si ho už jen užíváme a spíše zábavně traverzujeme dolů. Potom suťovisko, sníh, suťovisko, sníh, pořád se to střídá. Říkáme si proč nám tedy ti lidé říkali, že na druhé straně žádný sníh není? Asi viděli naše vyděšené pohledy a báli se, že bychom to ještě vzdali. 

Následuje snadný sestup do výšky cca 2430 m.n.m. k jezeru Ibón Azyl Superior, kde se rozhodneme zůstat na noc. Máme tam i malou zátoku, kde je voda teplejší, takže dnes večer máme i super koupelnu.

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

2 komentáře

  1. Eva

    Jste úžasní! Fotky jsou nádherné! V reálu to musí být opravdu úchvatné! Marki by si hroznový cukr měla brát raději preventivně než pozdě.Doufám, že boty máte v pohodě a palce nečernají. Držím palce. Eva

    Odpovìdìt
    • Kamil

      Děkujeme! Boty jsou nakonec v pohodě a nehty máme pořád původní 🙂 Komentáře nás povzbuzují, že blog má smysl, takže za ně moc děkujem!

      Odpovìdìt

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!