Vyberte možnost Stránka

Kanárské ostrovy – cesta začíná

autor: | Pro 7, 2016 | Kanárské ostrovy, Španělsko, Tenerife | 1 komentář

Datum: 14. – 16. 11. 2016

Lokality: La Caleta, Diego Hernandez

Tentokrát nás naše cestovatelské kroky zavedou na Kanárské ostrovy. Jako první vyhraje rovnou největší z ostrovů, Tenerife. Letenky seženeme za 2600,- na osobu včetně velkého odbaveného zavazadla. Letíme z Katowic, což je pro nás z Ostravy prakticky nejbližší možné letiště (Mošnov nepočítám, tam by člověk letadla spočítal na prstech jedné ruky). Let zabere necelých 5 hodin, takže jen o pár minut více než cesta vlakem z Ostravy do Prahy před několika lety. Odlétáme z nepříjemně mrazivých středoevropských teplot a za pár hodin vystupujeme v příjemném 20 stupňovém klimatu pár kilometrů od Afrického kontinentu. Je pod mrakem a později dokonce začne krapat.

Původně jsme měli hned po příletu domluvený hezký dobrovolnický projekt kousek severně od letiště, ale jelikož jsme se rozhodli cestu o pár dní odložit, tak už bylo místo obsazené. Auto rezervované nemáme. Je to vlastně poprvé co nemáme naplánované a rezervované vůbec nic. A musíme konstatovat, že pro nervovou soustavu se zdá tenhle způsob cestování vhodnější. Nejsme nervózní, že se něco nepovede, že něco nevyjde. Vše se ukáže až na místě. Marki tomu s oblibou říká, že se „necháme vést“.

Hned po příletu si všimneme dvojice čechů se stejně nacpanými krosnami jako jsou ty naše. Dáme se s nimi do řeči. Jejich plán na první noc nás utvrdí v rozhodnutí, že se vydáme na stejné místo. Věděli jsme o něm už dříve, ale nebyli jsme rozhodnutí se tam vydat. La Caleta – dvě pláže a rezervace kolem nich. Oblast známá díky osídlení hippie kolonií. Letos z jara však úřadům došla trpělivost a všechny improvizovaná obydlí se údajně zbourala, odpady se vyvezly a lidé se vyhnali. K našemu štěstí je již vše zpět ve starých kolejích.

Z letiště stopneme dva mladé surfaře z Maďarska, kteří nás ochotně vezmou nejdále jak to jen jde. Vyjdeme z vesnice plné turistů po schodech směrem vzhůru a jsme na útesech, kde začíná rezervace a drobné prašné pěšinky mezi lávovými kameny a kaktusy. Nejsme moc nadšení, že s plnými krosnami budeme teď na večer šlapat k opuštěné pláži Diego Hernandez. Nicméně když po 5 minutách chůze dojdeme na okraj skaliska, zůstaneme trochu v šoku. Všude pod námi jsou různá obydlí, stany a střechy z palmových listů. Něco jako z filmů o trosečnících. Soumrak se blíží, tak se vrhneme dolů, ať se „ubytujeme“ za světla.

U malé oblázkové pláže najdeme fajn rovný plácek. „Sousedi“ většinou zrovna nejsou doma. Když už se zabydlíme, těsně před tmou dorazí i dvojice čechů z letiště. Byli si koupit plyn do vařiče a navíc využily služeb místních autobusů TITSA místo stopu. Proto dorazili později – stopem je to rychlejší 🙂 Stan rozbalí hned vedle a večer trávíme dohromady. Dokonce přinesli láhev vína, kterou dali chladit do moře, ale to má na Tenerife sílu, takže už ji nenašli.
Než jdeme spát začne být docela rušno, kolem chodí mnoho lidí, někteří vypadají jako cestovatelé, jiní jako rastamani z Jamajky. Ale všichni bez výjimky přátelsky pozdraví. Ještě dlouho do noci slyšíme další přicházející osadníky, stejně jako různé druhy hudby. Jsou slyšet bubny a zpěv, ale náš nejbližší soused je vyznavač „TUC TUC TUC“, takže asi 5 hodin v kuse posloucháme zvuk podobný příklepové vrtačce. Asi se mu zasekla nahrávka 🙂

Další den jsou češi pryč, jeli směrem Pico del Teide. Atmosféra se nám tady nečekaně zalíbí a rozhodneme se, že na další den a noc se jen přemístíme o pár set metrů dál k další pláži, kde panují stejné podmínky pro svobodomyslný život. Dokoupíme zásoby jídla a vody ve vesnici a vyrazíme. Stále nechápeme, že nejbližší hippie obyvatelé jsou jen 200 metrů od turistického letoviska a běžných domů. Nicméně je to praktické, mají to všude kousek. O den později zjistíme, že je to na místní poměry ještě daleko. Místní osazenstvo je opravdu různorodé. Lidé různého stáří, barvy pleti, oblečení i nazí, špinaví i čistí. Každá jeskyně je zabydlená nebo v ní vidíme pozůstatky osídlení. Když už používáme slovo jeskyně, tak jen pro vysvětlenou, jde buď o různě velké skalní převisy (někdy tvoří přístřeší i několik metrů), nebo opravdové jeskyně, tedy uměle vyhloubené obytné místnosti ve skále.

Vyjdeme na další útes a odkryje se rozhled na další, ještě větší kolonii. Napočítali bychom tady možná padesát obydlí, hodně z nich je ale vidět jen z několika metrů. Tak dobře jsou ukryty, respektive dokonale splývají s prostředím. Pláž je přílivem rozdělena na dvě menší, první je čistě nudistická, další je smíšená. Na obě přichází houfně běžní turisté z okolních resortů. Vyhlédneme si místo, kde se večer utáboříme a jdeme si po nepříjemně mrazivých dnech doma v česku trochu prohřát kosti, užít slunce a písku. Tentokrát přímo na pláži stojí několik obydlí. Tady prostě žádné zákony neplatí a nám to vůbec nevadí. Všechny chýše tvoří kostra z okolních křivolakých dřevin, která je potažena palmovým listím. Až na jednu výjimku se nikde neválí haldy nepořádku a nic tady nesmrdí. V jedné chýši rastaman v květované košili provozuje bar, další týpek s dredy má hned u vody krámek s ručně vyráběnými předměty. Přímo na pláži je natažena slackline (pro ty co neznají, je to cca 5 cm široké lano nad zemí, po kterém se chodí pro zábavu). To se nám hned zalíbí a několikrát si chůzi vyzkoušíme. Další den dopoledne, před přesunem na náš první dobrovolnický projekt, na slackline cvičíme ještě intenzivněji, jelikož je pláž téměř prázdná a nemá se nám kdo smát 🙂 . Po mnoha pokusech už nám to docela jde a když se dostaneme 2 metry daleko jásáme jako malí. Smíšená pláž s naháči je docela zajímavost, ale když se obě strany vzájemně tolerují, není důvod se tady necítit dobře. Marki si po několika letech připomíná dětská léta s rodiči na nuda pláži v Antošovicích a taktéž odhazuje plavky.

Večer se jen pár metrů vyškrábeme nahoru na útes, kde se utáboříme. Na vrchu skaliska vede úzká pěšinka, kde celý den parta naháčů vyráběla nějaký symbol ze dřeva a provázků. Kousek od nás dorazí dvojice starších turistů se stanem. Několik metrů od nás jsou další 3 obydlí, jejichž obyvatelé dorazí domů až pozdě v noci. Kdo ví odkud. Kus nad námi táboří dvě mladé slečny. Večer dorazí s malým batohem, udělají si oheň, ráno si zase zabalí pár švestek a jdou. Z toho usuzujeme, že je to tady opravdu bezpečné a nekrade se. Pro někoho není problém tady nechat své věci a stan, my ale tuhle odvahu ještě nemáme. Zásadním problémem je nalezení soukromí k vykonání základních lidských potřeb. Absence stromů a četnost příbytků je nemilá.

Dopoledne si chvíli užijeme pláž, protože nevíme, jak daleko od moře následující dny budeme. Poté se vydáme směr Marazul po jižním pobřeží. Pár kilometrů na Playa Paraiso se rozhodneme dojít pěšky. To se ukáže jako dobrá volba, jelikož zjišťujeme, že hippie kolonie na plážích jsou jen slabým odvarem toho, kolem čeho cestou procházíme. Přímo na okraji velkého turistického letoviska plného hotelů typu „panelák“, obchodů a barů, najdeme kolem pobřeží spousty dalších chatrčí a obydlí. Rozpadlé karavany, z desek stlučené domečky, stany i stavby z palmového listí nejsou výjimkou. Někde je příšerný nepořádek, jinde to vypadá vcelku k světu. Někde je neskutečný smrad, jinde vůbec. U některých příbytků dokonce parkují auta. 

Z toho všeho, co jsme doposud viděli nám plyne jasný závěr – na Tenerife nebude problém rozbalit stan kdekoliv se nám zachce.

Vedle místního největšího hotelu Hard Rock nakoupíme trochu zásob a vydáme se stopovat. Zastaví nám angličan na dovolené a sveze nás pár kilometrů k našemu novému přechodnému domovu. Místo prý poznáme podle domu se zelenou celtovinou přes střechu a zvuku štěkajících psů. Tam náš čeká chlapík jménem Phill. O tom ale až příště.

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

1 komentář

  1. Dalibor

    Woow 😁 husté

    Odpovìdìt

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!