Vyberte možnost Stránka

Barcelona – atomosféra dalších dní

autor: | Čvc 17, 2016 | Barcelona, Španělsko | 0 komentářů

Naše další dny v Barceloně jsme se rozhodli strávit jen tak procházkami městem a nasáváním jeho atmosféry. Od našich předchozích cest je rozdíl v tom, že jsme tady nezvykle dlouho a netřeba se za ničím honit. Žádné další pevné cíle. Proto už nebude žádný chronologický průběh, ale jen zmínky o navštívených zajímavostech a zážitcích.


Jedním z velkých zážitků bylo vyrazit na kopec, kde se nachází Bunkers el Carmel. Našli jsme na toto místo tip – prý nejlepší noční vyhlídka na město, která je hodně navštěvovaná i místníma. Vyrazili jsem ze stanice metra Alfons X, stejně jako předtím do Parc Güell. Byla to docela dlouhá procházka městem, ale narazili jsme díky tomu na běžné sídliště a mohli tak omrknout i běžný provoz města. Když jsme došli na konec ulice a začali stoupat do kopce po rozbitém chodníku, vypadalo to spíše na menší horský track. Vrch tohoto kopce je zastavěn bunkry, které prý měly být z bezpečnostních důvodů uzavřeny a oploceny. Už zespodu jsme viděli, že na všech zdech posedává velké množství lidí. Proto jsme si řekli, že nějaký plot nás nemůže zastavit :-)! Když jsem tam dorazili, zjistili jsme že naše zdroje byly asi neaktuální, a že z celého místa udělali památník – vybudovali pár zábran a chodníků a místo tím zpřístupnili. Lidí tam bylo tolik, že si téměř nebylo kde sednout. Z kopce je rozhled do 360°, takže jsme na chvíli koukli i na blíže nespecifikované předměstí Barcelony, kde se chystal nějaký festival. Potom jsme vytáhli Sangriu a obsadili jednu ze zdí. Nádhera. Na místo jsme přišli cca kolem 8 hodin, ale kolem 9 narazili na problém se zimou. Docela tam pofukovalo, ale ty výhledy po úplném setmění za to stály! (viz. úvodní fotka k příspěvku). Postupně na místo začali přicházet další lidé, tvořily se partičky, jedna velká skupina tady dokonce pořádala oslavu narozenin s kloboučky a balónky :-). Taky se začala pouštět muzika a atmosféra byla opravdu spíše jako v rušném městě, než na kopečku za městem. Jedna z hlavních motivací pro setrvání do úplného setmění byl relativně nový mrakodrap Torre Agbar. Jeho fasáda totiž pomocí panelů z LED světel umožňuje měnit barvy a vytvářet tak krásné animace a hru světel. Čekali jsme a čekali. Když se začalo stmívat, rozsvítil se modročerveně a zůstal nehybný. Tak jsme zase čekali. A čekali. V půl 10 jsme se na něj vykašlali a šli do nočního města :-). Později jsme zjistili, že světelný program se koná jen na svátky, oslavy a podobně.

Jedním z našich nejoblíbenějších míst se stalo hlavní náměstí ve čtvrti la Ribera, které vysloveně tepalo krásnou místo atmosférou. Byli jsme si tady mnohokrát jen tak posedět nebo si dát nanuka. Poblíž tohoto náměstí jsme narazili na místní akrobaty. To byla skupinka asi 25 lidí, kteří v ulici předváděli své kousky. Byly to vesměs různé lidské pyramidy. Opravdu radost sledovat, jak sehraně po sobě dokážou šplhat! Měli mezi sebou 2 malé děti (asi 4-5 let) a z jejich zapojení šel mráz po zádech! Byly to totiž ony, kdo lezl na vrchol – po zádech, rukou a nohou svých kolegů šplhaly až do výšky srovnatelné se 3.patrem vedle stojících domů.

Z čeho by si rozhodně měli vzít příklad v městech po celém světě je to, jak úřady v Barceloně dbají na dodržování pitného režimu. Po celém městě vybudovali veřejné zdroje pitné vody. Jsou v různých podobách doslova na každém rohu. Lidé je ve velkém využívají.

Po celou dobu jsme si libovali v dopravě metrem, i když jednu jeho slabinu jsme našli. Sice se s ním lze jednoduše dopravit odkudkoliv kamkoliv, ale je docela pomalé. Ne, že by pomalu jezdilo, ale mají zřejmě pevně nastaveny doby otevření dveří. Ty vždy zůstaly otevřeny dlouho poté, co všichni nastoupili a vystoupili. Některé stanice jsou stavěny velice rozsáhle a přesun po nich je někdy docela zdlouhavý. Přestoupit mezi dvěmi linkami na přestupní stanici tak klidně může zabrat více než 7 minut chůze. K metru se váže další zajímavá zkušenost. Vlastně dvě. Jednou bylo za jízdy slyšet volání ženy zepředu (nemají vagóny rozděleny jako v Praze, ale jsou spojeny „harmonikou“ jako jeden) a téměř všichni místní se vydali na pomoc. Nepochopili jsme, o co šlo. Po chvíli se zase začali vracet, ale jejich reakce byla bleskurychlá a jasná. Bez zaváhání šli pomoci. O dva dny později se něco podobného opakovalo, kousek vedle nás na sedačce se nějaké ženě začalo dělat špatně, vedle sedící paní si toho hned všimla, začala ji ovívat vějířem,  a když o chvíli později na pár vteřin omdlela, tak hned pomáhal celý vůz, přiběhla řidička a počkalo se na pomoc.

Čeho jsme si po těch 5 dnech všimli je to, že se v Barceloně zřejmě jinak přistupuje k ohňostrojům- za celou dobu ani jeden! Takže buď to byla smůla a nebo jsou zde zakázány (nebo jen ne tolik v oblibě jako u nás).

V parku Parc de la Ciutadela jsme narazili na papoušky, zrovna je tam chlapík krmil ovocem, takže se slétali z celého parku a hezky si přitom prozpěvovali. Sice malí, ale krásné barevní :-)! Taky tam byl opravdu parádní kaskádovitý vodotrysk se sochami a velkou vodní plochou pod nimi. Ve stejném parku je i ZOO, ale vzhledem k velikosti bude zřejmě dost malé. Do parku se da dostat od vítězného oblouku Arc de Triomf.

Navštívili jsme taky kopeček Montjuïc s hradem na vrcholku. Do poloviny kopce se lze dostat zubačkou ve stylu té na Petřín. Pro jízdu platila naše síťová jízdenka. Odtamtud to na vrchol už není daleko a navíc se prochází dalšími parky plnými rozkvetlých keřů a květin. Po cestě procházíme další vyhlídkou na město. Tentokrát se kocháme pohledem na umělá mola, přístav a pláže. Montjuïc se tyčí téměř od moře. Pod ním a za ním směrem od města je vystaven obří přístav, jak kontejnerový, tak pro velké zaoceánské parníky. Vyhlídka je to opět nádherná s hezky upraveným okolím pro odpočinek. Podobná místa v Barceloně prostě umí. Když jsme dorazili na vrchol, překvapila nás rozloha areálu hradu. Do hlavní části se nám nechtělo, jelikož je vstup placený, když jsme se ale rozhodli celý komplex obejít a prohlédnout si i přístav pod ním, tak jsme opevnění obcházeli nečekaně dlouho. Potom se dalo vyjít dokonce i na hradby, vedla tam i cyklostezka. Z hradu jsme pokračovali směrem dolů do Botanické zahrady, ale když jsme ji v průběhu cesty z kopce viděli, nakonec jsme tam nešli, jelikož nevypadala moc zajímavě. Zato jsme hned naproti navštívili celý Olympijský areál. Barcelona hostila letní olympijské hry v roce 1992 a vystavěla zde zcela nový komplex sportovišť, z nich hlavní je stadion, kde se konalo i zahájení těchto her. A stadion byl k mému překvapení otevřen pro veřejnost. Člověku naskočí husí kůže když vidí ty tribuny a představí si je zaplněné jásajícím publikem! Musí to být opravdu nezapomenutelné. K dotvoření tohoto pocitu tam hraje hudba střídající se s nahrávkou nějakého zápasu a jasajících fanoušků. Takže stačí zavřít oči a zasnít se :-). Okolo stadionu je areál s dalšími sportovištěmi a zajímavou dominantou je vysílač (byl na něm nápis Telefonica) přímo mezi sportovištěmi.

Jeden ze dnů, kdy jsme v Barceloně pobývali, byla i první neděle v měsíci, kdy má mnoho muzeí vstup zdarma. Od začátku jsme plánovali, že toho využijeme minimálně pro návštěvu Museu Picasso. Počítali jsme, že nebudeme jediní, koho to napadne, takže jsme vyrazili brzy ráno tak, abychom byli na místě před 9 hodinou, kdy se otevírá. To se později ukázalo jako správné rozhodnutí – vstup do muzea nám zabral cca 6minut. Když jsme vycházeli ven, fronta se táhla ulicí a vypadala tak na 2 hodinky. Muzeum bylo zajímavé a v nádherné budově. Nejsme žádní fanatici do umění, takže jsme jej spíše proletěli, ale za návštěvu určitě stálo. Některé další muzea byly otevřeny zdarma až od určitě hodiny, což byl případ námořního muzea Museu Marítim, které se otevíralo až od 3 hodin. Čas jsme proto vyplnili právě návštěvou kopečku Montjuïc, o kterém jsem mluvil. Tam jsme původně šli za účelem návštěvy muzea umění Museu Nacional d’Art de Catalunya. Když jsme ale k němu kolem 4 hodiny dorazili, bylo již zavřeno :-(. Zvláštní otevírací doba v neděli. Každopádně jsme se alespoň vrátili zpět do námořního muzea a prošli jej. Tam byla mimo jiné umístěna zajímavá aktualní výstava, týkající se uprchlíků a moře. Stála expozice byla moderně pojatá, mnoho historických lodí v čele s královskou regatou. Byla zde také historická námořní navigace se starými mapami. Zajímavá podívaná!

S Isaacem jsme se domluvili, že batohy necháme celý další den v jeho bytě, jelikož jsme odjížděli v pondělí až v 10 hodin večer. V průběhu dne jsem si pro jistotu zašli zkontrolovat místo odjezdu našeho autobusu. Bylo to z malého autobusového nádraží Sants Estació. Večer okolo 9 jsme dorazili do bytu a domluvili se, že se ještě vysprchujeme. Přece jen to byla pravděpodobně poslední sprcha před Gr11. Díky tomu, že byl Isaac doma, tak konečně nastala příležitost dát mu dárek v podobě 2dl domácí medové slivovice! Když jsem mu řekl že má 42%, byl strašně v šoku :-)! No jo, měl přece plnou lednici Sangrie s obsahem 7% 🙂

Na nádraží jsme dorazili s cca 40 minutovým předstihem. Jak se začalo stmívat, tak začalo jezdit více autobusů a začalo přicházet více lidí. Když se však přiblížil čas našeho odjezdu a my chtěli zjistit, který autobus je ten pravý, nastal problém. Na autobusech totiž chyběly cedulky a řidiči neuměli ani slovo anglicky a jen nechápavě kývali hlavou :-). Nakonec se tam objevil někdo z autobusového stanoviště a situaci zachránil, takže odjíždíme směr Irún, kde následující ráno začneme naší pouť po trase Gr11 spojující Atlantik se Středozemním mořem!

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!