Datum: 19. 11. 2016

Plánem pro dnešní den je vyrazit do soutěsky Masca. Poprvé vyzkoušíme, zda je reálné naplánovat celodenní výlet jen s pomocí stopování. Je sobota a okolo 8 hodin už stojíme na silnici a čekáme, kdo zastaví. Aut je málo a zrovna dnes se nedaří. Máme přitom docela naspěch. Chceme z vesnice Masca sejít skrze soutěsku až dolů na pláž, stejnou cestou se vrátit zpět nahoru a stopem se vrátit domů. Cesta nahoru a dolů by nám měla zabrat přibližně  5 – 6 hodin. 

Nakonec se na nás po hodince usměje štěstí a s pomocí dvou aut se dostaneme do vesnice Santiago del Teide, odkud už vede jen úzká horská silnice. Jezdí tu mnoho komerčních minibusů s turisty. My se vydáme vpřed po silnici a hned první auto nás ochotně sveze až do vesnice. Poprvé nám zastaví auto s miminkem v sedačce, takže to máme trochu natěsno, ale o to je cesta zajímavější.

Je krásný den, slunce svítí a je horko a když dorazíme na místo, pohled dolů do skal nás uchvátí. Opravdu bizardní místo k vybudování vesničky. I přes přítomnost davů turistů tady vládne příjemná klidná atmosféra. Při prohlídce vesnice zkusíme u místního chlapíka, nabízejícího ovoce ze svoji zahrádky, smlouvat cenu za mango, bohužel neúspěšně. Při zpáteční cestě nám dokonce vmete do tváře, že když už se soutězka neplatí, tak máme alespoň podporovat místní zemědělce.

Na sestup se vydáme před 11 hodinou. Cesta dolů je dechberoucí. Fotíme jako zběsilí, s rakouským párem si několikrát vyměňujeme fotoaparáty a vzájemně se „cvakáme“. Tady na mostě, tam zase s kaktusy. 

Dolů v tenhle čas míří davy. Drtivá většina ale plánuje jednodušší variantu. Dolů pěšky a ze dna soutězky odvoz lodí do Los Gigantes. Stezka je překvapivě rozmanitá. Na začátku vede skrz rozevřené údolí, postupně se začnou skaliska víc a víc svírat až zůstane jen pár metrů široký kaňon. Chvílemi jsme obklopeni zelení a kaktusy, pak přeskakujeme po kamenech potok nebo nás pohltí vysoká a hustá džungle. Procházíme tmavými tunely tvořenými bambusy. 

V polovině cesty vidíme, jak se dvojice mladíků vydá jinou stezkou. Začíná zde totiž umělý, ve skále vybudovaný kanál pro odvod vody. Netušíme, kam vede, ale ze začátku to vypadá jako parádní alternativa běžné stezky. Po následující hodinu jim to už ale nezávidíme. Často je kanál vsekaný do skály tak těsně, že musí jít snad po čtyřech, ale hlavně je to opravdu vzdušné! Pod nimi jsou několik desítek metrů kolmé skály. Soutězka se hodně klikatí a občas mi připadá, že už ani nevím, kterým směrem je oceán. Jeden skalnatý útvar střídá další.

Konec soutězky prozradí závan mořského vzduchu. Mohutné skály se najednou rozestoupí a zjeví se moře. Teprve kousek před koncem na nás dopadne slunce a příšerné horko. Dojem hnedka trochu pokazí 4 barevné stolečky s hosteskami, vnucujícími odvoz.

Odmítneme, pokocháme se a pokračujeme na pláž s krásně černým pískem. Na to, že jsme úplně mimo letoviska je docela zaplněná. Někteří se zjevně nechali dovézt jen za účelem jedinečné pláže. Vlny jsou ale obrovské. 

Je tady výjimečná atmosféra. Bez hotelů, obklopeni několik desítek metrů vysokými skalami a před námi jen oceán. Zpět vyrazíme před 3 hodinou. Cesta sem nám trvala 3 hodinky, tak ať jsme do tmy bezpečně nahoře. Potkáváme ještě docela dost turistů, kteří si cestu dolů nechali na odpoledne. 

Trošku se obáváme složitějšího stopování při návratu, když už nebude takový provoz. Míjíme se se dvěmi dvojiceni, mířícími taky zpět nahoru. U obou skupinek hnedka cítíme možnost, že se svezeme s nimi. Při stoupání si připadáme jako na úplně jiné trase, člověku se ukážou jiné a nové pohledy.

Když se dostaneme do horní části, začne nás spalovat slunce, takže se nahoru dostaneme docela vyčerpaní. Pohled zpět do soutězky se najednou zdá úplně jiný než dopoledne. Najednou víme, co tam je. Víme, že je tam nádherný, úplně jiný svět. A víme, že jsme se dostali až k oceánu a zase zpět. 

S krásným pocitem vyrazíme zkusit stopovat, za hodinku máme v záloze autobus. Aneb, kdo je připraven, není překvapen! Hned se ukáže, že náš odhad s lidmi, směřujícími vzhůru byl správný. Hned v prvním autě je jedna z dvojic, se kterou jsme se při návratu potkali. A s úsměvem nás svezou. Jsou ze Skotska a mají namířeno až do Los Gigantes, takže se dostaneme mnohem dál, než jsme doufali. 

Odtud už je to rychlovka, opět zastaví hned první auto, dnes už podruhé s dítětem v sedačce. Jsou to muslimové – sympatický pár z Iráku, žijící v Belgii. Mají nemocného kluka, tak mají dovolenou trochu složitější, ale i tak jsou usměvaví.