26. – 30. 1. 2017

Lokality: Ajuy, Playas Jandia, Solana Matorral, Morro Jable, Cofete, Salinas del Carmen, Corralejo, Playa Blanca

Z Ajuy jsme se ráno vypravili na krátkou procházku po naučné stezce, vedoucí přes útesy po stopách těžby a zpracování vápence. Stezka končí v ohromné přírodní jeskyni a co víc, dle mapy z ní vede tunel zpátky do vesnice. Škoda, že nemáme čelovky! U auta nám to nedá, vezmeme světla a hledáme vchod z druhé strany. Celí natěšení vstoupíme do černočerné tmy, abychom zjistili, že cesta je zaslepená.

Dnes máme v úmyslu strávit odpoledne u oceánu. Projíždíme opuštěnými horami, které přezdíváme „rozteklé“, podle jejich vzhledu. Několik let zpátky bychom v téhle oblasti nesměli minout vrak lodi amerického námořnictva, který je dodnes na spoustě pohlednic. Bohužel jednoho dne zmizel v hlubinách.

Najdeme pěknou vyhlídku, odkud se pozorují hvězdy, neboť je tu v noci absolutní tma. A poprvé dohlédneme až na úzky a úplně plochý krček poloostrova Jandia. Je celý bílý, tvořený písečnými dunami – náš dnešní cíl.

Poloostrov byl v dobách minulých samostatným ostrovem, ale sopečná erupce jej připojila. Proto je na první pohled patrný odlišný ráz krajiny. Přestože pobřeží je z obou stran písečné, přívětivá je pouze jedna, kde je moře i vítr klidnější. Několik kilometrů pláží jako z katalogu lze souhrně označit jako „playas Jandia“, ikdyž každá má své vlastní jméno. 

Zaparkujeme opět u hotelu vzhledu paneláku, kde končí asfalt a jsme uchváceni. Máme moc rádi tento typ pláží, kdy se při přílivu napouští pobřežní laguna mořskou vodou a mezi ní a oceánem vznikají písečné kosy a ostrůvky. Má to ohromnou výhodu v tom, že voda zalévá horký písek a okamžitě získává teplotu o 5 stupňů vyšší. Na Fuertě se netroškaří, laguna má několik kilometrů a pokud neuvážlivě zůstanete na nevhodné mělčině, buďto Vás to zalije nebo odřízne na několik hodin. Tyto laguny jsou běžně plytké, ale tahle je jiná. V  blízkosti místa, kde se napouští, se utváří při odlivu silný proud jako v řece a hloubka dosahuje přes dva metry.

Musím přiznat, že jsme se jedno odpoledne bavili sledováním lidí, snažících se tuto pomyslnou řeku překonat a pokračovat tak procházku po bělostných pruzích a padesáti odstínech modré. Někteří to vzdali, další se svlékli a postupně mizeli v hlubinách až nad hladinou trčely jen jejich věci na vztyčených pažích, jiní volili strategii místo obejít, ale stejně skončili mokří. Jakmile vrcholí odliv, pohádka se rozplyne, z laguny je písečná bažina a dojít k vodě je štreka.

Škoda jen toho větru, opět je nezbytností si vybudovat závětří nebo se uchýlit do dun, které lemují pobřeží. Surfařům a kiteboardařům je tu hej! U nás zvítězilo pobřeží poblíž osady Risco del Paso, kde jsme strávili celý poslední den před odjezdem. Dojedete až téměř k oceánu po asfaltu, na parkovišti je klid, v okolí se dá kempovat a ty panoramata – nalevo i napravo útesy, duny a nekonečná pláž, která přímo vybízí k procházkám.

To bychom nebyli my, aby nás nelákaly místní prašné cesty rezervací nad lagunou. Vyhlédli jsme si pěkné místečko na noc na útesech. Večer nás z ráje vyvedly útoky tisíců komárů – no co máme repelent, tak pak už jen stovek :-).

Ráno jsme dlouze snídali a klábosili a pak hurá na nejvyšší horu Pico de la Zarza (807 m.n.m.). Ale OUHA! Nestartujem! Zase jsme to přehnali s nabíjením a odrovnali baterku. Naštěstí je kilometr chůze od nás hotel „panelák“ se surf centrem, kde Kamča obstará startovací kabely a autobaterii těžkou jako čert. Trochu si zanadává, když ji strhaný dovleče k autu a z našeho supertajného místa na spaní se stane veřejná vyhlídka, takže kdyby chvíli posečkal, mohl se i s baterií dovézt stopem.

Po chvilce snahy nastartovat zjistíme, že baterka je stejně hin a poprosíme nejbližší autoturisty o pomoc. Na nejvyšší horu i tak vyrazíme, přestože už je odpoledne, neboť její výstup i sestup je na 4 hodinky i s kochačkou. Terén je opravdu snadný, zpočátku vhodný i pro vozy 4 x 4 a ne zrovna pěkný. To se ale změní v posledních 2 kilometrech, kdy se hory zazelenají, všude pomekávají kozy a když dosáhnete vrcholu, tak Vám spadne čelist. Stojíte na opravdu ostré hraně, pod Vámi je několik set metrů hluboký sráz a zlatavé nespoutané pobřeží s osadou Cofete.

Na večer se projdeme po solaně Mattorral a přilehlé pláži, kde mají maják a kostru menší velryby. Po pobřeží byste odtud došli až do centra Morro Jable, kde ale kromě příjemných restaurací u oceánu nic zajímavého není.

Díky incidentu s baterií nemáme odvahu navštívit Cofete autem. Do osady vede 15 km prašná cesta, od které se Vás každý snaží odradit, pokud nemáte pořádné auto. Zdejší hory se nám moc líbily, tak volíme kompromis. Tam půjdeme pěšky, zpátky stopem. Výšlap je to pěkný, širokým a v tuto roční dobu opět zeleným údolím. Pak, že to tu je jako na poušti! Přijeďte v nejdeštivějším měsíci a uvidíte jak to tu kvete! 

V sedle nás obrazí prudký vítr, se kterým se pak už potýkáme celý den. Navštívíme Villu Winter, ve které prý nacističtí pohlaváři podstupovali změnu identity. Už před budovou to působí autenticky. Slepice a dobytek v rozpadlých chlívech nebo prorezlý vojenský jeep s koženou „náckovskou“ bundou. Zchátralou vilu dnes vlastní soukromá osoba, která se ji za dobrovolné vstupné snaží udržovat při životě. Dokonce provádí výklad ve španělštině. Dýchala tu na mě ale pěkně ponurá atmosféra. Prohlédnout si můžete dvě místnosti a nádvoří s dobovými předměty.

Na pláž už to je jen kousek z kopce. Vlny jsou tak drsné, že se nesvlažíte ani po kolena, pokud tam nechcete celí. Před větrem se schováme v kamenné skruži. U parkoviště je hřbitov, kompletně zavátý pískem. A samotná osada? Jako celý venkov – čas se tady zastavil pár desítek let zpátky. 

Zastaví nám hned první auto, malé jako naše a my alespoň zjistíme, že cesta je v dobrém stavu a více než na dobrém autě závisí na dobrém řidiči. Pokud, ale stejně nechcete riskovat, jezdí sem 3 x denně specialní terénní linkový autobus.

Auto vracíme v 11 hodin, tak si ho už den předem uklidíme, ať můžeme ráno navštívit místní významné saliniště Salinas del Carmen, které dnes slouží spíše jako muzeum. K našemu štěstí mají zavírací den, takže si vše můžeme vklidu projít a přečíst zadarmo.

Auto vrátíme rychle a bez problémů, něco nabijeme, opláchneme se a okolo jedné už jsme na autobusáku v hlavním městě, kde musíme přestoupit na linku do Corraleja. Potkáme čínský pár na dovolené za teplem, tak jim dáme nějaké tipy. Přijeli na 5 dní a když jim básníme o horkém jihu Tenerife, tak se hned ptají, jak se tam dostat.

Z Corraleja naše loď společnosti Lineas Romero vyjíždí o půl páté. Je to malá lokální firmička, převážející jen lidi, o polovinu levnější než konkurence a s opravdu příjemným personálem! Na lodi jsou převážně turisté, několik místních a my s našimi obřími bágly a židlemi. Když dorazíme na Lanzarote do Playa Blanca, už se začíná šeřit. Po pár metrech na novém ostrově nás uvítá místní dealer, jestli nechceme koupit trávu, prý opravdu dobrá kvalita. Ne díky! Autobusák je asi 10 minut od přístavu a na letišti jsme za 40 minut. Chceme tady přespat, protože auto máme objednané až na ráno. Dle internetu víme, že nás v budově nenechají přes noc. Nabíjíme, dokud to jde a voláme domů. Poslední odlety jsou okolo 21 hodiny, tak jsme na tomhle miniaturním letišti skoro sami. 

Ochranka nás uvědomí, že v 1 h se budova uzamkne a naše jediná možnost je jít se přemístit na autobusovou zastávku, kde naštěstí mají široké a dlouhé lavice, jako stvořené na spaní. Jen nebýt těch komárů!