21. – 25. 1. 2017

Lokality: Puerto del Rosario, Corralejo, El Cotillo, Calderon Honda, Montaña de la Arena, Tindaya, Tefía, Puertitos de Los Molinos, Betancuria, Barranco de las Peñitas, Ajuy

Probudí mě denní světlo, a to je zvláštní, protože loď měla být na Fuertě v 7.15, tedy ještě za tmy. Zjistím, že máme asi 2 h zpoždění, což si sebou nese i určité výhody v podobě snídaně zdarma. Taky si můžeme cestu oceánem víc vychutnat při východu slunce. 

Trajekt objíždí celý ostrov až zakotví v hlavním městě Puerto del Rosario s 3 h zpožděním. Auto máme rezervované opět na letišti, které je vzdálené asi 15 minut jízy autobusem. Ještěže nás napadlo nechat si velkou časovou rezervu!

Dali jsme zase přednost ceně a zvolili pochybný Goldcar. Tentokrát je ale jejich jednání profesionální. Dokonce s námi pracovník důkladně elektronicky zaznamenává veškerá poškození. Máme ale smůlu na auto, přidělili nám starý Fiat Punto.

Nejdříve dokoupíme zásoby v jediném Lidlu na ostrově a potom sháníme po hlavním městě náš typ plynové bomby a jsme jako už mnohokrát předtím neúspěšní. No co, vyrazíme směr věhlasné písečné duny Corralejo.

Krajina je opravdu vyprahlá, střídají se octíny hnědé a oranžové a jedinými velkými stromy jsou palmy, kterých tu roste poskromnu a z drtivé většiny musí být zavlažované.

Na severu, v oblasti Corraleja, najdete ty nejzachovalejší sopky. Je fascinující, že duny začnou zcela náhle a černý asfalt rázem září jako had v poušti. Když svítí slunce, písek působí bílý a moře díky němu hýří kýčovitými odstíny modré.

Zaparkujeme u jediných dvou hotelů typu „panelák“, které tady stihli postavit, než začali duny chránit. Projdeme se po ohromných plážích, pozorujeme rybky a krevetky v kalužích a na večer vyrazíme do vesnice. Je víkend, takže s bombou jsme opět neúspěšní, neboť většina ferreterií má otevřeno jen v pracovních dnech. Corralejo je na večer živé, místním zvykem je zvát kolemjdoucí do svých podniků, takže po chvíli je to více než otravné. Konkurence je obrovská, takže co kavárna nebo restaurace, to originál. To je na kanárech docela výjimka. Z místního přístavu vyrážejí lodě na ostrůvek Lobos a vedlejší Lanzarote.

Přespíme u „paneláků“ a ráno snídáme přímo na pláži, kde strávíme i několik dalších hodin. Je jasno, ale fouká studený vítr – na Fuertě prý po celý rok, proto je velice oblíbená mezi surfaři. Vybudujeme si z našich kempingových židlí a šátku závětří a rázem se můžeme vyhřívat. Teplota vzroste o 10 stupňů. Africké slunce je tu ještě ostřejší než na předchozích ostrovech. Afrika už je od nás jen 100 km. Procházky v dunách jsou návykové – jen my, písek a sopky. 

Další den se nám konečně povede koupit bombu. Z vesnice Corralejo vyrazíme na 25 km výlet podél pobřeží. Má tu vést prašná stezka, po které jezdí jen auta 4 x 4. Ale už po několika kilometrech pochopíme, že jsme tu mohli jet autem taky. Na Fuertě jsou nezpevněné cesty běžné a často v dobré kvalitě.

Stezka vede měsíční krajinou s výhledy na Lanzarote a širý oceán. Potkáme na ní pláž tvořenou úlomky bílých korálů, několik rozpadlých osad, rybářskou vesničku Majanicho a divoké surfařské pláže. Pak nás už chůze omrzí a na pár kilometrů si stopneme auto až k majáku s kavárnou a muzeem rybářství. Poblíž jsou parádní plytké zátoky s bělostnými plážičkami. Žádné vlny a teplá voda, na Fuertě výjimka :-)!

Pak už nás čeká jen posledních pár kilometrů do letoviska El Cotillo, které je obklopeno taky pěknými plážemi z obou stran. Navíc se zde začínají zvedat vysoké útesy, které několik kilometrů na jih lemují pobřeží. Zpátky k autu se svezeme autobusem, kterým obkroužíme půlku ostrova při západu slunce. 

Na Fuertě je dobrá a docela levná autobusová síť, s hlavním uzlem v Puerto del Rosario.


Nový den pojmeme zase turisticky a vypravíme se na dvě dominantní sopky. Nejdříve z ospalé vesnice Lajares uděláme dvouhodinové kolečko ke kráteru – Calderon Honda. Poprvé se setkáme s rodinkami veverek, které se vůbec nebojí a klidně se obslouží samy ve vašem batohu. Zaposloucháme se do tónů tibetské mísy, na kterou si tu pro radost hraje místní umělec uprostřed svahu. Prohlédneme si původní obydlí Fuerťanů z kamene, slámy a hlíny. A samotný kráter vypadá jakoby včera vyhasl. 

Druhá sopka – Montaña de la Arena je zdálky celá zelená díky lišejníkům. Vypravíme se na ni nejkratší cestou dle mapy od kozí farmy. Z této strany je sopka částečně vytěžená, díky čemuž je výstup snadný, asi na hodinku. Výhledy jsou fenomenální kolem dokola. Krajina je celá rozpolíčkovaná kamennými ohradami. Když jsme zpátky u farmy, všimneme si neuvázaného černého vlčáka. Sleduje každý náš krok, tak se ho snažíme co nejvíce obejít, ale stejně se rozštěká. Naštěstí jsme už blízko auta, tak už necítí takovou potřebu hlídat a zase si lehne. Uf!


Navštívíme muzeum aloe vera, kterých je na ostrově několik, ale jsme zklamaní, protože se v praxi jedná pouze o obchod a předváděčku produktů. Alespoň si prohlédneme lány žlutě kvetoucího aloe. Najdete ho tady i divoké, ale díky nedostatku vody má hnědé listy.

Pokračujeme směr Tindaya, což je vesnička s posvátnou horou předků, která má už zdálky tvar kužele. Původní obyvatelé do ní umístili hrobky a prováděli na ní všemožné obřady. My ale výstup neplánujeme. Jsme unavení a hledáme poklidné místo na večer, odkud si horu můžeme vychutnat z dálky. 

Z vesnice vede nesmyslná asfaltka až ke kolmým útesům, tyčícím se z oceánu. Nesmyslná je proto, že vede do nikam. Vystavěli ji tu investoří, kteří zakoupili pozemky okolo útesů. Naprojektovali si letovisko, vybudovali příjezd, nalajnovali parcely, vytvořili patníky a pak jim asi došly peníze. Cesta je v rozkladu a 500 m před útesy skončí. Škoda. Doufali jsme, že se připojíme na prašnou cestu a podél útesů si najdeme místo v závětří. Tyto nedokončené projekty a stavby jsou na ostrově, obvzláště v pustině typické.

Projdeme se k jediným dvěma zděným budovám v „letovisku“ a musíme se pousmát. Hippie si z nich udělali farmičku. Je tu oslík, koza a slepice. A taky všemožné malůvky a ozdůbky. Na Fuertě je znát všudypřítomná svoboda. Děláte si co se Vám zlíbí, osídlíte co najdete a přitom tu prý není téměř žádná kriminalita.

Po cestě zpátky se připojíme na prašňačku, kde ukazuje šipka „PLAYA“. Tentokrát jsme úspěšní a po 7 kilometrech uprostřed ničeho dorazíme opět k útesům a dvěma divokým plážím jako z filmu. Po procházce si v dunách uvaříme večeři a usínáme i probouzíme se s výhledem na oceán. No tak idylické to není, skla máme po ránu úplně zamlžená, ale alespoň ho slyšíme :-).

Ráno zjistíme, že cesta dál je zavátá pískem a vracíme se zpátky na hlavní, odkud jsme přijeli. Navštívíme vesničku Tefía, kde jsou moc pěkné větrné mlýny. Najdete je v různých stádiích rozkladu po celém ostrově. Taky tu mají muzeum, ve kterém zrenovovali opuštěné tradiční obydlí a uvnitř vám o tom, jak to na vesnici chodilo, povykládají v několika jazycích. 

Sjedeme k oceánu k osadě Puertito de Los Molinos. To je pohoda, že by se dala krájet. Obklopeni útesy a soutězkou pozorujeme několikametrové vlny. Pěkná zastávka na kafíčko.

Míříme do nejhistoričtější vesnice na ostrově – Betancuria. Prý byla dlouhou dobu hlavním městem. Po cestě narazíme na opravdu vydařenou vyhlídku s muzeem Morro Velosa. Betancuria je sice pěkná, ale tak malá, že její dvě ulice a kostel projdete za půl hodiny, včetně návštěvy suvenýrů. Ale určitě stojí za návštěvu. 

Po několika kilometrech odbočíme k osadě Vega de Rio Palmas, kde je moc pěkná procházka asi na hodinku soutězkou s palmami a pozor potokem! Na Fuertě nevídaný jev! My ji ukončili u prázdné přehrady a kochali se okolními skalisky v odpoledním sluníčku. Ale musí to být super výlet dojít až do vesnice Ajuy, kde si my lenoši dojedeme autem. Přespíme na parkovišti přímo na pláži. 

Poprvé si tu naškubu aloe vera a zkouším jaký to je zázrak na své pleti. Smrdím jako cibule, lepím a bundu mám celou žlutou od hořkého aloinu. Ale mají pravdu, že pokožka je hydratovaná a hebká.

Fuerta se nám líbí od prvního okamžiku. Její pohoda a svoboda na Vás sálá ze všech stran. Nenajdete na ní téměř žádná letoviska a jediným velkým městem je to hlavní. Na venkově se zastavil čas, není problém najít si soukromou pláž, cestu nebo dokonce část ostrova, protože pokud tam nemají vodu, neosidlují. Někdo může mít pocit, že se octl na měsíci, ale nám se zdejší příroda líbí, protože ač suchá, tak panenská.