Vyberte možnost Stránka

GR 11 – 30. ETAPA (3. 8.) – Skupinka španělů

autor: | Srp 12, 2016 | GR11, Španělsko | 0 komentářů

DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km

STOUPÁNÍ – 1000 m

KLESÁNÍ – 1400 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 490 km


Na to, že vstáváme na louce s trávou po pás, je stan suchý, takže balíme rychle. Opět jsem se v noci vzbudil a nevěděl jsem, kde jsem, ale jedno jsem věděl určitě, že chci vstát a vypadnout z těch ostrých kamenů, na kterých ležím. Až Marki mě přesvědčila, že spíme fakt na louce a ať pokračuju ve spaní – byly 2 h ráno. Takhle to občas míváme no :-). Obvykle mívám mnohem šílenější představy, když jsem náměsíčný.  

Posnídat chceme až v 30 minut vzdálené vesničce Estaon. Jdeme střídavě lesem a skalnatým srázam, ještě že jsme včera zůstali na té nerovné louce a nehledali lepší místo. Nic bychom nenašli. Estaon vidíme nejdříve z vrchu – jako vždy jednotné střechy. O tom jsem ještě nemluvil. 

V celých Pyrenejích už od Atlantiku je ve vesnicích prakticky jedna jediná střešní krytina, a to tašky z břidlice. Hranaté nebo půlkulaté. Je jedno, jestli je to dům 2 století starý nebo nově postavený hotel. Je to krásná ruční práce a navíc všude jednotný styl. Barva se liší jen stupněm stáří a množstvím lišejníku.

Projdeme centrem vesnice krásnými úzkými uličkami. Zatím ani noha, ale na domech je vidět, že jsou udržované. Přicházíme ke zdroji vody a hned vedle je Refugio de Estaon. Jsme tady v 9 h, zatím je zavřeno, tak na lavičce před okny rozbalíme nádobíčko a vaříme čaj a kafe. Snídáme čokoládové donuty. Je to krásné místo – úzká ulička, naproti nám je sedačka s etno potahem, sušené květiny, vedle je výčep a nad námi je natažená síťovina proti slunci. Působí to tady všechno strašně útulně. Po chvíli přichází mladý pár a odemyká chatu. Ono je to totiž tady taky cafeterie a restaurace. Vůbec jim nevadí, že jim tady vaříme – naopak nás vlídně přivítají. Později je potkáváme jak kydají hnůj u slepic vedle domu, kde bydlí. Vyrazí nám dech tím, když vejdou do malé nízké budovy asi 2 m před námi. Dřevěné dveře jsou zavřené na petlici a místnost za nimi je spižírna plná jídla. Proč zamykat, tady se přece nekrade :-). 

Vyrazíme dál. Nejdřív klesneme do údolí, kde začíná široká cesta. Všímáme si, že postupně kolem nás přibývá motýlů. Nic takového jsme nikdy nezažili ani když byly ještě české louky také plné motýlů. Jsou všude kolem a krouží kolem nás. Nejsou ani plaší, takže si je můžeme vyfotit. Jeden barevnější než druhý. Takhle s nimi jdeme asi 3 km. Z cesty se stane úzká stezka a jdeme stinnou částí údolí a motýli jsou pryč.

Přicházíme k opuštěné osadě Bordes de Nibros. Je to pozůstatek osídlení z doby, kdy v údolí vzkvétalo zemědělství. Na domech jsou letopočty jako 1860. Nyní je většina domů rozpadlá, ale je opět vidět snahy o záchranu této památky. Procházka takovými místy je vždy nezapomenutelný zážitek,  na člověka dýchá tajuplná atmosféra. Dva domy byly otevřené, možná vandaly, ale i tak jsme nakoukli dovnitř. Na zemi leží nářadí, žebříky a koše. Vesnice je u potoka na hezkém slunném místě, takže si dáváme velkou pauzu na praní a mytí. 

Pokračujeme kolem 13 h do sedla Coll de Jou (1830 m.n.m.). To máme asi hodinu cesty. Samozřejmě je zase hlavní polední slunce a úmorné vedro, neumíme si to rozplánovat. V sedle se není před sluncem kam schovat, ale máme takový hlad, že stejně obědváme. Nahoře se dáme do řeči se španělskou slečnou, která jde GR 11 v opačném směru. Je nadšená, jak jsme rychlí, tak jsme potěšeni, neboť za 30 dní to už někteří lidé chodí celé :-). Krajina kolem je vyprahlá, zarostlá pichlavými keříky a jehličnany. Dle průvodce pořád odpočíváme před etapami v Andoře. 

Při sestupu narážíme na stopy požáru na okolních svazích. Tráva už je obnovena, ale křoví jsou jen ohořelé dřevěné pahýly. Sestup je nečekaně snadný, příjemně pofukuje a jde se parádně. Po chvíli přijdeme k další horské vesnici Lleret. Je malinká a narážíme tady jen na 2 lidi, nicméně domy vypadají obydlené a dokonce je tady ubytování pro turisty. Dostáváme se na pastviny a kolem nás jsou slyšet ovce. Cesta nás vede traverzem vysoko nad údolím. Rozhledy ksou parádní a pěšinka dobrodružná. Procházíme přes další vesničku Aineto, kde jen na chvíli posedíme a pokračujeme. 

Koncem dnešní etapy je městečko Tavascan. Přicházíme kolem 7 h, a potřebujeme nakoupit. Měl by tady jít sehnat náš typ bomby na vařič. Problém ale je, že celou dobu při sestupu vyhlížíme místo, kde by šel postavit stan. Žádné takové alespoň trochu rovné místo nevidíme, až daleko na zítřejší trase, možná hodinu a půl cesty. Tam se nám nechce, už bychom zatměli. Věci se ale často vyřeší samy! Jdeme po mostě v Tavascanu směr obchod a najednou k nám nadšeně přiskočí nějaká slečna. Vysmátá od ucha k uchu sděluje, že už nás několik dní s kamarády potkávají a zjevně taky jdeme GR 11,  tak nás chtěla pozdravit! A když se ptá, zda už máme vyhlédnuté místo na kemp hned dodává, že kousek za vesnicí našli parádní místo u řeky s koupánám, ať se určitě přidáme k nim. Paráda! Zavede nás představit se zbývající skupince 3 španělů. Všichni jsou z Barcelony. Zajdeme do obchodu a koupíme náhradní bombu. Tavascan má jednu hlavní ulici s několika hotely, restauracemi a obchody, zbytek města je v kopcích nad cestou. Moc toho v obchodě nemají, ale nakupujeme jen na jeden den, takže spíše vymýšlíme nějakou dobrou večeři a snídani. Když spíme poblíž, uneseme cokoliv :-)!

Potom už i se španělskou partičkou jdeme 10 minut nahoru proti proudu řeky, přebrodíme ji, přelezeme provaz, vytyčující nějakou ohradu a po pár minutách dorazíme k opravdu krásnému místu. Kousek rovné louky, skála nad hlubokým místem řeky – krásné místo i pro plavání. Škoda, že už je nám chladno. Postavíme stany a jdeme vařit. Kousek od nás se pase docela hubený kůň. V tom nevidíme problém, kůň nám zatím žádné problémy nedělal. Uvaříme si večeři a pak už nám nic nechybí.  Když ale uvaří španělé na výbězku nad řekou, nějaká vůně přiláká i koně. Pro nás už je to naštěstí jen vtipná scénka, kterou sledujeme z povzdálí, ale nedaří se jim ho odehnat a postupně jim málem strčí hlavu do talíře, tak se dávají na útěk. Ale to, co nestihnou pobrat hnedka začne koník přežvykovat. Když už tam nic zajímavého není, přemístí se s čmucháním k jejich stanům! Nakonec ho odlákají bubnováním do ešusu. Zbytkem jídla ho navedou na místo bokem. To se mi moc nelíbilo, že ho v podstatě krmí, ale co už. Jsme venku dlouho a koukáme na hvězdy.

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!