Vyberte možnost Stránka

GR 11 – 27. ETAPA (31. 7.) – Pořádná bouřka v horách 

autor: | Srp 12, 2016 | GR11, Španělsko | 0 komentářů

DENNÍ VZDÁLENOST – 14 km

STOUPÁNÍ – 400 m

KLESÁNÍ – 1100 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 455 km


Ráno, když otevřu stan, vidím jen mlhu. Co to? Vždyť mlha už nebyla několik týdnů! Není sice až tak hustá, ale zavtipkuju, že aspoň nejsme vidět z cesty, když opět vstáváme až v 8 h. Samozřejmě jsme a lidé už chodí. Šupem balíme. Mezitím se začne mlha zvedat a je chvíli čistě modrá obloha. Do dnešního sedla Pòrt de Ratèra (2590 m.n.m), které nás zase vpustí do národního parku Parque Nacional de Aigüestortes i Estany de Sant Maurici, to máme asi 2 h stoupání. 

Jdeme kolem jezer. Vážíme si jich čím dál více, jelikož už jich dle mapy bude ubývat. Po cestě narážíme na psa, který jen tak běhá kolem a vypadá že k nikomu nepatří. Na chvíli se přidá k nám, potom se zase ztratí. Dost divně chodí, jako by měl něco s klouby, ale v drsném horském terénu se chová jako doma, přirovnal bych ho ke kamzíkovi!

Stoupá se příjemně, nebe je plné mraků a slunce svítí jen výjimečně. Máme pocit, že bude pršet. Ve svahu nás doběhnou dva kluci a je s nimi i ten pes. Tak si říkáme, že je určitě jejich. Marki má v plánu ze sedla vyběhnout blízký vrchol Tuc de Ratèra, který je ještě o 300 metrů výše, a já se těším, jakou budu mít nahoře mezitím pohodičku a odpočinek :-). 

Dorazíme do sedla a je to jen velká travnatá rovinka na konci s malým jezerem a rozcestím, odkud se jde i na vrchol. Zase šíleně fouká. Našli jsme místo v závětří u jezera v zákrytu balvanů. Pes je zase tady a žebrá. Patří asi nakonec k některé místní chatě a toulá se. Marki chce před vrcholem ještě poobědvat, tak vytáhneme jídlo a v tom začne kapat. Když už skoro prší, svižně vše naházíme zpět do batohu a oblečeme sebe i batohy. Déšť slábne, pak zase sílí. Přidávají se kroupy! Po chvíli déšť skoro utichne, tak do sebe jídlo rychle nahážeme. Tak zkažený oběd jsme ještě neměli. Vrchol je už pasé, všude se ženou husté mraky a mlha. Teplota klesla o 10 stupňů.

Při sestupu potkáváme hodně lidi mířících na vrchol. Je vtipné, že nemají ani větrovky a my jsme oblečeni od hlavy až k patě a klepeme kosu. Když se po pár metrech otočíme, vše je zahalené do mraku. Dokud je vidět alespoň pod nás, musíme uznat, že když jsme překročili hranici národního parku, krajina se opravdu změnila. Všude jsou skalnaté špičaté vrcholy, jsou to jiné hory než doposud, dolina je v jednom květu, se spoustou potůčků a jezer. Všude mají vybudované mostky a zábradlíčka. 

Posedíme u jednoho z potůčků a u jezera Estany de les Obagues de Ratera, než nás zase dožene déšť. Prcháme a doufáme, že z parku uvidíme alespoň poslední hlavní jezero. Údolí je neskutečně malebné, zase jako z pohlednice. Déšť sílí a ozve se první hrom. Zrychlujeme. Z deště je během chvíle liják jako blázen, tak tak stihneme navléct nepromokavé kalhoty. Všichni scházejí dolů, je sranda pozorovat, v čem nás lidé předbíhají. Trička, sukně, kabelky, tenisky… Kousek dole je hold parkoviště, takže tady už může kde kdo. 

Říkáme si, že konečně otestujeme naše vybavení pro déšť, takhle silný déšť tady zažíváme poprvé. Tedy už jsme zažili silnější, ale to jsme byli náhodou schovaní v zastávce. Pár serpentin a jsme u infostánku, kde se všichni krčí pod malou střechou a jeepy je vozí dolů k parkovišti nebo až do vesničky Espot. Chvíli se k nim přidáme pod střechu a po 10 minutách déšť slábne a najednou je modrá obloha. Opravdu rychlá změna počasí! Jdeme ven schnout na slunce k jezeru Estany de Sant Maurici.  

Chvíli rozkládáme věci, ať rychleji uschnou. Vedle přijde trojice španělů, kteří šli kousek před námi a suší spoustu oblečení i boty. Uff, říkáme si, že naše vybavení slouží zatím super! My sušíme jen svrchní vrstvu :-).

Na místě zůstaneme skoro dvě hodinky, slunce krásné hřeje. Konec etapy je v Espotu, což by měla být větší vesnička plná turistického ruchu. Na spaní musíme najít nějaký plácek cestou tam, tak hodinku odtud. Jdeme po širokém chodníku, ze kterého je po chvíli úzká stezka kolem potoka. Procházíme kolem nějakého malého kostela, který je z části zabudovaný do skály, ale hlavně má netradičně velkou rovnou terasu. Tam už je ale obsazeno 3 mladými poláky. Konečně vyjdeme z národního parku, tady už se nějaká louka najde. Po 20 minutách nacházíme rovnou loučku s parádními výhledy. Akorát jdeme trochu vidět z chodníku i silnice. 

Na kravince už jsme si zvyklí, je potřeba natrhat větvičky ze stromů a naházet je na ně. Samozřejmě tedy na ty suché.

Marki je nadšená, neboť všude kolem nás roste divoká levandule.

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

0 komentáøù

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!