DENNÍ VZDÁLENOST – 11 km

STOUPÁNÍ – 900 m

KLESÁNÍ – 1200 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 558 km


Ráno bylo jasné, že večernímu lepení stanu nepomohlo ani odmaštění. Páska nedrží. Hned z rána nás čeká sestup do třetího největšího města Andorry – Encamp. Příjemné mírné klesání lesem vystřídal prudký sestup s rozhledy. Vzhledem k tomu, že z posledních dní jsme zvyklí na malé vesničky, tohle město je pro nás obrovské! 

Hodně aut, ruchu a hlavně hluku! Jsme z toho nervózní! Potřebujeme náš klid a ticho!

Těsně před vstupem do Encampu očekáváme dle průvodce zříceninu hradu. Vyhlížíme ji a pořád nic. Pobaví nás, když za skálou najednou vykoukne malá hranatá věž, napůl čerstvě dozděná. Uvnitř je kovové schodiště a nahoře plošina jako rozhledna. Mnohem zajímavější je kamenná kaple hned vedle. Prostor uvnitř je velice malý, do poloviny výšky je kaple vytesaná do skály, což jí zajišťuje jedinečnost. Skála na zdech je surová a křivá, stejně jako podlaha je jen zhruba zarovnaná. Na zdech jsou dost děsivé výjevy s ohněm.

Do města vstoupíme úzkými uličkami – zřejmě stará čtvrť. Značky se tady neřeší, takže vyřazovací metodou na třetí pokus trefíme správný směr. Dostaneme se do moderní části se zajímavou budovou, která má celou přední fasádu tvořenou zrcadlovými skly. Při sestupu tahle budova přitahovala moji pozornost, jelikož jsem byl přesvědčený, že to musí být nějaké plátno, že by odraz oken nemohl být tak dokonalý. A přece. Před budovou jsou na malém náměstí zastřešené lavičky, kde na chvíli pobudeme. To ještě netušíme, že mnohem déle, než bychom rádi.

V Andoře nemůžeme využívat naše internetové připojení se španělským operátorem Orange, takže už pár dní jsme bez předpovědi a nelze přispívat na blog. Nicméně tady chytáme oficiální městskou Wi-Fi síť. Když máme vše vyřízeno,spustí se bouřka a silný liják. Ještě že jsme pod střechou. Jenže ta začne po chvíli protékat. Plynule se posouváme tam, kde zrovna nekape. Bouřka se pořád vrací, takže tam neplánovaně čekáme 2 h. Z původních 28 stupňů se ochladilo na 17.

Další dešťová vlna má přijít okolo 6 večer. Když se na chvíli ukáže kousek modrého nebe, vyrazíme. Na dnešní etapě je naštěstí několik chat bez správce, takže poškozený stan dnes nebude problém. Vybrali jsme si Refugi de Fortverd, kam bychom měli dojít po 3 h cesty. Navíc by chata měla být dle průvodce ve skvělém stavu, takže se tam opravdu těšíme! Po cestě nás čeká projít okolo jezera Estany d’Engolasters, přejít sedlo Coll Jovell ve výšce 1779 m.n.m., potom klesnout k řece Riu Madriu a opět nastoupat zpátky do výšky okolo 1900 m.

Ještě před opuštěním města chceme využít místní jediné veřejné záchody v parku. Když tam dojdeme, vidíme stinnou stránku Andorry, dámský záchod okupují 3 mladé bezdomovkyně – feťačky. Záchody jsou zničené a špinavé. 

Prudce stoupáme k jezeru. Když tam dorazíme, začne se hodně zatahovat a protější kopce zmizí za stěnou deště. Po chvíli déšť přijde i k nám. Čeká nás kus cesty po širokém a krásně rovném chodníku, která vede k místním pramenům a končí u velkého altánu. Chvíli zvažujeme, že zůstaneme tady, ale přístřešek je celý začouzený od ohně. Přejdeme sedlo a klesneme k řece. Všude kolem potkáváme spousty míst, kde by šlo krásně přespat, ale bohužel má pršet i v noci, tak pokračujeme k chatě. 

V údolí na chvíli vykoukne slunce. Po cestě tipujeme kolik bude v refugiu lidí. Když má být tak luxusní, tak nevěříme, že bude čekat jen na nás. Tipujeme si, že 2 nebo 3. Vyjdeme na louku a před námi se tyčí pěkná horská chata. Kousek před ní je ještě stará kamenná chatrč „cabana“, které se kouří z komína a hned nám z ní vyjde zamávat chlapík s kytarou. Tam bychom se už ale nevlezli. Nakoukneme tedy do chaty.

Skoro jsme se trefili, uvnitř je jen 8 lidi a 5 psů!!! Postele jsou plné.

Nicméně odcházet nehodláme. Je tam velká společenská místnost s dlažbou, tam se bude spát krásně i na zemi. Po chvíli za námi vyjde ven mladá slečna, že si můžeme přisednout, že nám uvolnili lavici. Jdeme tedy vařit dovnitř, je tam mnohem tepleji a příjemná atmosféra. Většinu postelí obsadila 6 členná rodinka, která má 5 psů. 4 z nich jsou velcí, odhadem 60 kg psi. Poslední je malinký pinč. Ten je samozřejmě nejhlučnější. Dále tam je pár francouzů, kteří nás chvíli mají za poláky, protože prý máme podobný jazyk.

Nakonec se rozhodneme spát na stolech, přece jen to bude teplejší než na zemi. Musíme ale počkat, až všichni dovečeří, což u rodinky nečekaně znamená do 11 h. Uvnitř se svítí svíčkami a je veselo, tak nám to nevadí. Až si ustelou i všichni psi poslušně ve vedlejší místnosti, zabereme stoly a doufáme, že budou v noci zticha.