Vyberte možnost Stránka

GR 11 – 23. ETAPA (27.7.) – Ach ta střeva!

autor: | Srp 12, 2016 | GR11, Španělsko | 6 komentáře(ů)

DENNÍ VZDÁLENOST – 17 km

STOUPÁNÍ – 1600 m

KLESÁNÍ – 500 m

KUMULATIVNÍ VZDÁLENOST – 402 km

Spíme blízko civilizace hned u cesty, proto nás tentokrát brzké vstávání nemine. Vycházíme před 8, což je úspěch. Hned po ránu se mi vracejí střevní trable. To ještě netuším, že je to jen začátek. Cítím se stejně slabě jako včera večer. Už aspoň vím původ mé slabosti.

Dnes nás čeká celodenní stoupání cca 1500 výškových metrů. Míříme do sedla Collado de Ballibierna ve výšce 2732 m.n.m. Včera při hledání místa na spaní jsme urazili asi hodinku cesty, takže jsme si trochu ubrali z dnešního stoupání. V průvodci čtu, že první část až k chatě Refugio Puen del Corones vede širokou kamenitou cestou. Přičemž tam byla zmínka, že cesta je uzavřena pro auta a využívána jen regionálními autobusy. Smějeme se tomu, že je to určitě nějaká chyba. 

Místo smíchu ale už jen s otevřenou pusou uskakujeme do škarpy, když proti nám ze serpentiny opravdu vyjede úplně běžný velký autobus, jehož řidič nám znuděně poděkuje, že jsme se uklidili z cesty. 

To jsme fakt nečekali. Jdeme po cestě, na kterou by si průměrny český řidič netroufl ani s osobákem s vysokým podvozkem, často vyčnívají ostré kameny. Je to jedna úzká serpentina za druhou, mnohdy nezbývá místo na boku ani pro člověka,  navíc autobus překonává převýšení asi 700 m. To by měli vidět ti, co říkají, že řidič autobusu je nudné povolání! Je to ale opravdu geniální myšlenka, jelikož není potřeba stavět drahé a mnohdy krajinu hyzdící lanovky, aby zpřístupnili lidem vyšší nadmořské výšky. Téměř každé pohoří je protkáno obdobnými cestami.

U chaty si potřebuji dát delší oddech, ztrácím energii. Od rána jsem si odběhnul už 5 x. Marki využívá volna a u potoka se koupe, než začnou přicházet další lidé. Pak ji to rychle přejde a pere špinavé oblečení. Do chaty jen nakoukneme. Je to nejlepší chata, kterou jsme zatím potkali. Uvnitř je to čisté, postele jsou pro 8 lidí. V místnosti je také krb a velký dřevěný stůl s lavicemi. Dále je zde i SOS vysílačka pro případ nouze. Nad krbem jsou věci, které lidé vyřazují z batohů. Nevidíme to poprvé, většinou jsou to spíše odpadky nebo zbytky jídla. Byla tady třeba poloprázdná láhev vína, tyčinka na rty, pár dalšího harampadí a k našemu překvapení i opalovací sprej 50+. Během pauzy si říkáme, že jej před odchodem využijeme a nastříkáme se. Vzhledem k tomu, že náš krém už je téměř na dně, navíc pouze s faktorem 30, což je tady málo, se nakonec rozhodujeme, že si ho vezmeme. Nejspíš ho někdo vyřadil pro jeho váhu. Po namazání je sice kůže chvíli lepkavá, ale prakticky není cítit sluneční paprsky, tak Marki asi začínají zlaté časy. 

Cesta se dále mění v malou pěšinku s velkými kamennými schody, takže kolena mají co dělat. Ještě že jdeme nahoru. Údolí je zase velice široké a divoké, všude jsou popadané kameny, mezi kterými se zelená tráva a rostou borovice. Obcházíme nejvyšší horu Pyrenejí – Aneto (3404 m.n.m). 

Obědváme. Mám ze včera šunku, s pečivem je to ideální volba pro dietní jídlo. Chvíli si to myslí i žaludek. Střeva ale nesouhlasí. Pokračuje úbytek energie, naštěstí už se přibližujeme k sedlu. Odtud je to už jen kousek sestupu k místu u jezera, kde zůstaneme na noc. 

Stoupáme k jezeru Ibón  Inferior de Ballibierna. Je to náročný, ale krásný a zajímavý úsek. Několikrát přecházíme malé potůčky, které místy vytváří vodopády, jak je svah prudký. Když se dostaneme na hranu k jezeru, narážíme na turisty, kteří se vyvezli autobusem a jezero je jejich cíl výletu. Kousek za tímto jezerem je další, tentokrát Ibón Superior de Ballibierna. Rozhodujeme, že další velkou pauzu dáme tam, mělo by tam být méně lidí. Tedy ne že těch 7 lidí tady by bylo hodně, ale znáte Marki. Jen díky dnešní únavy přehlédnu vrstevnice. O terénu nemluvím, ten bych z mapy stejně nepoznal. Na to, že jsem očekával travers mezi dvěma jezery, šli jsme tam 40 minut. Cesta je plná balvanových polí a šotoliny. Mnohé balvany jsou větší než my. Marki si to užívá, parta francouzských gentlemanů jí dokonce podává pomocné ruce. Dokonce nachází divokou pažitku, tak si ji hned bere k večeři. Chvíli balancujeme na 10 cm široké skalnaté hraně, ze které díky velkým batohům na zádech neumíme dolů. Na balvanech několikrát ztratíme cestu. Ono je tam vlastně stejně jedno kudy po nich přeskáčete.

Konečně druhé jezero. Hned na první hezký plácek shodíme batohy a zaleháme. Dávám si hořkou čokoládu na doplnění energie, bohužel jsme tentokrát vybrali s ořechy, takže tělo opět nesouhlasí. 

Poblíž si dva sedmdesátníci staví miniaturní stan. Klobouk dolů, že mají v tomhle věku rádi divoký kemping a tak málo místa!

Pokračujeme dál, už zbývá jen 45 minut do sedla. Cesta vede kolem sněhových polí, opět po velkých balvanech a na konci už jen prudkou šotolinou. Na druhé straně vidíme chatu Refugio de Cap de Llauset,  kterou nám doporučoval včera večer Luce. Na to, že je nová se nám ale moc nelíbí, je celá plechová, takže září lesklým šedým plechem do okolí. Dosavadní kamenné byly povedenější. Luce jsme dnes nepotkali. 

Sestup k jezeru Ibón de Cap de Llauset, kde chceme spát, by měl být cca 30 minut. Trasa ale opět vede převážně po balvanech, tak jdeme pomalu. Nemám už vůbec energii. Dorazíme k rozcestí – doleva k chatě, doprava k jezeru. Sice bych nově otevřenou chatu moc rád viděl i zevnitř, ale síly na to plýtvat nehodlám, takže jdeme rovnou k jezeru. 

Po 15 minutách jsme v naší ložnici. Tedy přesněji stojíme na místě, kde bude, ještě ji musí někdo postavit. Krásné rovné místo u jezera, ohraničené kameny proti zvěři i větru. Slunce střídavě svítí a zachází za mraky. Když nesvítí je mi dost chladno. Rád bych jezero využil k mytí, ale prakticky hned, jakmile zastavíme, jde na mě zimnice. Připravím si karimatku a spacák, na stavění stanu je ještě brzy. Ale vím, že jakmile tam zalezu, už nevylezu. Mytí ve vysokohorském plese se zimnicí sice doporučit nemohu, ale když není zbytí, je to možné (za doprovodu sprostých slov, které nezahřejí, ale uleví). Potom už si zbytek večera jen užívám ve spacáku a Marki se stará o zbytek. Po 8 hodině ještě postavíme stan, čaj jdu pít dovnitř, zimnice mi nedovolí si užívat venku krásného večera. Už před večeři (suché těstoviny) jsme rozhodli, že už to není ze špatné kombinace jídla nebo něčeho podobného a je potřeba nasadit léky těžšího kalibru. Je jasné, že je to nějaká bakterie, tělo mi nedovolí nic dát do žaludku a mám teplotu. Navíc mám po celém těle příšerný exém. 

Byl to dnes naštěstí lehký den a mohli jsme si udělat několik dlouhých přestávek na odpočinek. Uvažuji o zítřejším odpočinkovém dni,  ale je to zrovna nevhodné místo. Jsme na začátku 5 denní etapy bez možnosti nakoupit jídlo, takže když zůstaneme celý den na jednom místě, jídla moc nebude. Nějakou rezervu sice máme, ale já budu zřejmě jen na těstovinách, pečivu a čokoládě. Marki asi bude jíst ten zbytek, ještě že máme ty záložní suchary. Zítra nás čeká lehká etapa, kdy se celý den jen sestupuje, co jsme dnes nastoupali. Uvidíme ráno. Usínám s černými myšlenkami o pokračování cesty.

O AUTOROVI

Kamil Perutka

Kamil Perutka

Jsem v naší dvojce ten praktický a racionální článek. Chápejte to tak, že jsem ten co má nejdříve ze všeho strach, leccos vidí zbytečně skepticky a kupředu se posouvá docela pomalu. Myslím si ale, že právě díky tomu tvoříme takovou super dvojku. Na našich cestách fotím a natáčím, ať máme dostatek materiálu jak pro naše vzpomínky, tak pro tento blog. V pracovním životě se živím jako grafik, tvořím weby a snažím se také prodávat fotografie.

PODOBNÉ PŘÍSPĚVKY

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Rychlé změny počasí na Monte la nuda

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena.

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Nejvyšši hora treku: Monte Prado

Vypadá to, že předpověď nelhala. Probouzíme se do mlhavého rána. Je tedy trochu těžší usušit stan, ale lehce profukuje, to taky pomáhá. Noc pro mne nebyla nic moc, jelikož celou noc dost foukalo a každý prudší poryv mě osprchoval.

6 komentářů

  1. Dalibor

    Uf. To je nepříjemné i doma. Držím palce že to není na dlouho.

    Odpovìdìt
    • Kamil

      Neboj, překonáno rychle, o dva dny později už téměř plné síly!

      Odpovìdìt
  2. Gabka

    Vy jste opravdu naši hrdinové!!! Smékám!!! Všichni napjatě sledujeme Vaše putování a držíme pěsti!!! Myslíme na Vás, držte se!!! Ať Vám to dobře šlape, neopouští dobrá nálada, hodně energie a hlavně, hlavně hodně zdraví a štěstí!!!

    Odpovìdìt
    • Kamil

      DÍKY DÍKY! Děkujeme za komentáře, které nás nabíjí energií a hlavně ukazují že ta práce s blogem má smysl!

      Odpovìdìt
  3. Jana

    Ahoj! Nakoukla jsem náhodně do vašeho blogu přečíst si něco o chození na Kanárech a zaujalo mě, že jste loni v létě šli GR11. My totiž taky! Sice v opačném směru,od Cap de Creus po Hondarribiu, ale dýchali jsme jednoznačně stejný vzduch. Hned jsem koukla na zápisky a naše fotky a usoudila, že jsme se nejspíš „potkali“(minuli) právě toho 27.7.2016, když jsme pauzírovali u velkého kamene u jezera a vy jste si tam naproti, přes rožek vodní hladiny přišli asi sníst tu čokoládu.;-). Tuto teorii podporuje zelený a růžový rozmazaný flek (karimatka a kraťásky?) na jediné naší fotce… Taková pěkná náhoda! Ale ať už tak či jinak, potěšilo mě zavzpomínat a i porovnávat naše dobrodružství s vaším… Ještě jsem vše neprostudovala, ale určitě to udělám, fotky krásné a navíc mně i důvěrně povědomé a dobrodružství popsané dost poutavě! Bravo, bravo a gratuluji jak k výkonu (tuším, co to obnáší), tak i k tomu, že jste byli schopni „hodit to do klávesnice“ a podělit se tak, s čímž já už mám stabilně problém… Muselo to být hodně práce, ale přidávám se k těm, co si toho velmi cení a k těm, které jste potěšili. Hodně zdaru do dalších výprav a kdo ví, třeba se přiště zas někde naše cesty střetnou a třeba tentokrát i slovíčko prohodíme. Však svět je vlastně malej… každopádně, ať se daří!

    Odpovìdìt
    • Kamil

      Ahoj Jani, tak to je teda fakt krásná náhoda!
      Když jsem nahlas četl Tvůj komentář, tak si Marki hnedka vybavila tu situaci a po chvíli jsme si byli téměř jisti kde jste byli Vy! Svět je opravdu malý 🙂 Teďka nejsme u fotek z GR, ale pak hned zkusíme pohledat, možná Vás tam najdeme taky. Byla to pro nás nezapomenutelná cesta a část života.
      Jsme rádi, že si diky blogu můžete všechny části treku připomenout, s některými našimi postřehy souhlasit a s některými určitě ne 🙂 A určitě budeme moc rádi za další komentáře a názory, když narazíš v dalších příspěvcích na něco co Tě zaujme!!
      Třeba se opravdu někde znovu potkáme 🙂

      Odpovìdìt

Pøidat komentáø

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NOVÉ PŘÍBĚHY PRAVIDELNĚ DO VAŠÍ SCHRÁNKY?

Nechte nám tedy e-mail a my Vám pošleme upozornění, když na blogu vyjde nový článek. Ničím navíc Vás obtěžovat nebudeme. Čestné pionýrské!