Datum: 23. 9. 2018

Denní vzdálenost: 16 km

Lokality: Passo di Pradarena, Monte La Nuda, Monte Scalocchi, Bivacco Rosario, Crocetta, Passo del Cerreto, Ospedalaccio, Passo dell Ospedalaccio

Noci v lese mají své velké výhody. Nefouká tam, není tam rosa, a pokud Vás nenavštíví zvěř, tak tam je celkově větší klid. To byl náš případ. Už při snídani se těšíme do sedla Passo di Pradarena (1600 m. n. m.), kde by mohl být otevřený hotel/restaurace a tedy ranní kafíčko a něco dobrého k tomu. Zabalíme se díky tomu možná nejrychleji za celý trek 🙂

Hned po prvních dnešních kilometrech narazí Marki na ztracený telefon. Leží na zablácené lesní cestě a vzhledem k tomu, že předchozí dny trochu pršelo, tak je docela promočený. Nicméně nenecháme ho tam, třeba najdeme možnost, jak alespoň SIMku nebo paměťovou kartu dostat k jeho majiteli.

Asi po hodince přicházíme do sedla. Je tady nečekaně rušno, hodně zaparkovaných aut od jednodenních výletníků, motorkáři občerstvující se v restauraci. Dokonce, a z toho jsme nejvíce nadšeni, 2 stánkaři s místními farmářskými produkty. To budou dobroty! První naše kroky vedou na venkovní posezení k restauraci. Dáme si očekávané cappuccino a ještě teplý croissant. Užíváme si ranního slunce, sušíme nalezený telefon a samozřejmě si nemůžeme nechat ujít splachovací WC a koupelnu.Po výborné kávě jdeme konečně nakoupit nějaké místní sýry, ovoce, dokonce místní sušený salám. Dneska bude výborný oběd a večeře!

Tímto sedlem vcházíme do Národního parku Parco Nazionale dell’Appennino Tosco – Emiliano.

Po chvíli už máme té civilizace ažaž a těšíme se zase zpět do divočiny. Tedy ne tak úplně, vždy když jsme blízko asfaltu, přibude samozřejmě i lidí. Kousek odtud je docela zajímavý vrchol, cíl mnoha turistů, Monte La Nuda. Poetický název 🙂 Vyjdeme po asfaltu, který slouží jako cyklostezka, po chvíli se odpojujeme a procházíme postupně kolem vrcholu Monte Ischia (1732 m. n. m.) a Monte Scalocchi (1728 m. n. m.). Lesy, to je časté téma, o kterém tady v Apeninách píšeme. Jsou jedinečné. Zvláště když do všeho toho listí svítí slunce jako dnes, je to dech beroucí podívaná. Dokud jsme byli v pod korunami stromů, šlo se nám skvěle, na slunci je pařák. A v této výšce budeme na slunci celý den. Ale nestěžujeme si, počasí nám přeje!

Vrchol Monte La Nuda nelze přehlédnout už z dálky, je na něm totiž torzo starého vysílače. Když se k němu začneme blížit, z ničeho nic se přes nás začnou valit mraky. Nevidíme do údolí ani na vrchol, ale aspoň nám už není horko 🙂 Když dojdeme na vrchol, mraky nás úplně pohltí. Zbytky vysílače nevidíme, dokud do něj nevrazíme. Dáme si tady oběd a když se mraky občas roztrhnou, vidíme vleky a lanovky končící přímo pod námi.

Potěší nás, že stačilo sestoupit jen pár výškových metrů a mraky jsou pryč. Zase vidíme do dalšího údolí, kam jsme se přehoupli.

To je věc, co máme na těchto dálkových pochodech moc rádi. Každý den nové údolí, nové vrcholy, nová příroda k objevování.

Dole na hranici lesa by dle mapy měla být chata Bivacco Rosario, kde jsme si plánovali přenocovat, ale časově nám to nevychází. Máme dnes ještě hodně času a budeme tak pokračovat. Nicméně zaujme nás kouř z ohně, nakoukneme tam, a zjistíme, že místní chatu využívají na jednodenní výlety spojené s opékáním. Chatka je sice dost stísněná, ale na přespání by jistě posloužila moc pěkně.

Následující úsek je docela únavný, přeskakujeme nekonečné pole velkých balvanů a všude tečou malé proudy vody. Kousek nad námi je pramen Torrente Rosaro. Počasí se opět rychle mění, prudce se ochlazuje a začíná pršet. Dorazíme do rekreační oblasti Crocetta, odkud pokračujeme po silnici kolem velkého hučícího větrného rotoru do sedla Passo del Cerreto. Je to docela zvláštní zážitek, je hustá mlha, nikde nic nevidíme, ale slyšíme pravidelný, docela děsivý, zvuk. No netušili jsme to, dokud jsme nestáli přímo pod ním. V sedle je čilý ruch aut i motorek, ale pro nepřízeň počasí mnoho z nich ani nezastavuje. Dle fotek jsou odtud za hezkého počasí krásné rozhledy. Dobereme vodu z pramene a moc se nezdržujeme.

Rádi bychom přespali někde kousek za sedlem, dle mapy by to neměl být problém, nicméně nečekaně je zde docela rušno a potkáváme turisty vracející se z výletů. Traverzujeme kolem vrcholu Ospedalaccio až do sedla Passo dell Ospedalaccio, kde je to samá rovinka, ale nějak tam nemáme dobrý pocit. Výjimečně se v tom shodujeme a pokračujeme proto dál. Značka už ale opět šplhá na vrcholy, takže scházíme na lesní cestu a po pár metrech se utáboříme v lese.